ePolaris - 07/2002

Převzato z papírového vydání časopisu Polaris, při rozdílných tvrzením či údajích platí papírový Polaris. Některé části časopisu byly z různých důvodů vyjmuty.

Od čísla k číslu

Konečně začaly prázdniny * hned první víkend se konala Cena střední Moravy v areálu v Baldovci * u našich východních sousedů se běželo mistrovství v Tatrách * o týden později se konaly hned troje vícedenní závody - na Závoře, Šumperský Divočák a Sokolovský Krvák * týden jsme se soustředili na Třech Studních * opět se závodilo na Slovensku - GP Slovakia * od 19. do 21. července se běžel kupodivu nedeštivý Botas * pro mladší pak následoval týdenní tábor v Budislavi * konaly se třídenní závody ve Slovenském Ráji * proběhlo 12-denní soustředění juniorské reprezentace v Litvě a Estonsku * na začátku srpna byly tradiční pětidenní u Máchova jezera * závodilo se i v povodněmi postižených jižních Čechách na třídenních závodech * 16.-18. 8. proběhla Grand Prix Silesia v pěkných břidlicových terénech * na GPS jsme navázali týdenním soustředěním v Jeseníkách * předposlední prázdninový víkend se závodilo na dvojdenních závodech v Českém Ráji * tradičně posledními prázdninovými závody byla Cena východních Čech * v západních Čechách se běžel West Cup * skončily prázdniny * po dvou měsících opět začínají společné tréninky.

Parkáče v parku a rovno v národnom

Po niekoľkých týždňoch sa znova rozbieha naštartovaný autobus a rúti sa závratnou rýchlosťou v bratislavskej zápche priamo do Tatier. Nie, neorganizuje sa turistický zájazd, ani liečebná dovolenka. To len miesto konania tohtoročných Majstrovstiev Slovenska v parkovom OB je Štrbské Pleso.

Celou cestou nás sprevádza dážď. (To je v pohodě. Když jedu běhat na Slovensko, tak buď prší, nebo sem potom nemocnej.) Pri predstave, že zajtra mám absolvovať dva preteky dúfam, že si to slniečko rozmyslí, a že sa príde na naše výkony aspoň pozrieť. V autobuse panuje klasicky predpreteková dobrá nálada. Optimisticky sa zamýšľame nad tým, čo očakávať od pretekov, koho môžeme pobiť na ktorej trati. Študujeme štartovky a rozpisy, a ja osobne zisťujem, že dĺžka by mi aj vyhovovala, len to prevýšenie vyzerá tak minimálne na Skalnaté pleso, prípadne nejaký ten Kriváň.

Tropické horúčavy skončili práve včera, my však aj za sychravého počasia dodržujeme pitný režim, a tak sa táto skutočnosť prejavuje na početných zastávkach. Niekedy sú stavy až tak kritické, že postihnutí sú ochotní skočiť šoférovi na brzdu, len aby na chvíľku zastavil.

Po strastiplnej ceste prichádzame na prezentáciu a mňa znova fascinuje ten neskutočný pohľad na vysoké kopce, ktoré zrazu, len tak, stoja až nebezpečne blízko. (Mě spíš fascinuje to, že jsme tam po pěti hodinách konečně dojeli.) Ubíjajúcu náladu, spôsobenú dlhým čakaním na skompletizovanie pretekárov si krátime úvahami, ktoré reštauračné zariadenie vyskúšame dnes večer a kedyže ho prepadneme.

Když jsme se konečně doplazili na Pleso, zjistili jsme kdeže to vlastně budeme spát. Léčebný dům Hviezdoslav, tak se ten objekt jmenoval, mě totiž jako léčebný moc nepřipadal. Aspoň zvenku. A zevnitř už vůbec ne. Ale furt lepší než spát ve stanu dole v kempu. A aby sme nezabudli, postele sme mali ustlané a nemuseli sme sa trápiť s navliekaním vankúšov a paplónov. Následovala večeře v zelené hospodě, s filmovou vložkou v podobě Pátého elementu. Byla to Nova, nebo snad Joj? Vlastně je to jedno, Alena jim to stejně vypla. A dobre urobila. Veď sme prišli spoločensky žiť. Aspoň na začiatku to tak vypadalo. Tvrdo som presadzovala svoje odhodlanie nepiť a trápila som sa s minerálkou. (Kupodivu to nebyla Mattoni, ale domácí výroba.) No čakala som na ňu podstatne kratšie, než napríklad taký Maroš na svoje pivo. S pribúdajúcimi minútami stúpala únava a tak hneď na to, čo sme spráskali obsah tanierov a vypili to, čo sme mali v pohároch, sme sa postupne odobrali platiť a keď sme sa všetci zišli pri východe, tak sme celkom spokojní odchádzali na zaslúžený odpočinok.

Na radosť všetkých pretekárov a určite aj organizátorov sa prebúdzame do príjemného rána. Tatry síce nie sú zaliate slnkom, ale na oblohe sa neprevaľujú dažďové mračná, a tak sme spokojní, že sa vypršalo včera. Dnes nás totiž čakajú až dva preteky. Najprv sa pôjdeme rozklusať na trať, v ktorej pôjde o placky (niektorým) a potom budeme vyklusávať ako účastníci rebríčkových pretekov na krátkej trati.

Z nášho liečebného domu sa krátko po individuálnych raňajkách vyberáme na zhromaždisko, ktoré je vzdialené len niekoľko sto metrov. Zložili sme sa na už slniečkom zaliatej lúke a začíname si vychutnávať posledné chvíľky pocitu, že nás nič nebolí. Zbiehajú sa pretekári, v dobehových koridoroch to vrie a vyzerá to tak, že začínajú Majstrovstvá Slovenska v parkovom OB.

Mužom aj ženám nadelili stavitelia tratí to isté. A ako sa tak rozhliadam po našej tlupe, skúmavým pohľadom zisťujem, že nevidím množstvo ľudí, v porovnaní s ktorými môžem dosiahnuť lepší čas. Takže uzatvárať stávky ma ani len nenapadá. Prvý štartujú mužíci, asi preto, aby sme im my, pomalé ženské stvorenia, nezavadzali na trati. Lúčia sa s nami aj prví Farmaceuti, ktorí sa začínajú sústreďovať a hlavne rozcvičovať v priestore štartu. Pohľadom na hodinky som nemilo prekvapená, lebo čas beží až neskutočne rýchlo, a tak sa po chvíľke začínam prezliekať. Ešte zalepiť šnúrky, naposledy sa občerstviť a hajde sa aspoň tváriť, že sa rozcvičujem. Z môjho sústredenia ma vytrhol Aleš, ktorý nám s Alenou síce dáva pokyny, ako a kade bežať na niektoré kontroly, ale keď mi s provokačným úsmevom ukáže svoj výsledný čas, podlamujú sa mi kolená. 19 minút, tak to budem tak v polovici trate. Já chtěl ještě rychleji, jenomže moje nožičky byli proti. S nasadením všetkých síl sa vrhám do lesa. Ženie ma predstava, dať mu aspoň na jednom medzičase, aspoň jednu jedinú sekundu. Prichádzam však na to, že parkáč je absolútny bežák a ja nemám najmenšiu šancu. Aj napriek tomu mi to ide ako po masle. Prvá, druhá, tretia ... deviata aáá som v ... klidně to řekni, seš v lese . Akosi mi to tu nesedí, bude to asi tým, že som inde, ako kontrola. No nič to, vrátim sa, nájdem aj túto zatúlanú a aj po tejto chybe sa plnou rýchlosťou vrhám do ďalších kontrol a zrazu cieľ. Konečne! Čas niečo málo cez 22 minút. No, nič moc, ale mohlo to dopadnúť aj horšie. Porážam polovicu štartového poľa a hlavne: na jednom postupe aj zahraničného oddielového kolegu. Premáha ma pocit víťazstva. :)) Měla ses vsadit už teď, a jednoho frťana mohlas mít za sebou. No ale koľko by si ich mal ty? Vieš si predstaviť, ako by sme vyzerali už o tomto čase? :)

A jakej že ten parkáč vlastně byl? Teda už sem běžel lepší parky. (No tiež poznám rôzne durhy párkov: napr. bratislavské, študentské, ale najlepšie sú spišské a občas aj hot-dog, ale asi si myslel niečo iné :)) Velice jednoduchá stavba tratě vyhovovala silovým zavodnikům, kterým stačilo jen nakopnout tu svou vrtuli a běžet. Alespoň že jsme se podívali k skokanským můstkům. To bylo skoro jediné místo kde nebyl les. Jinak se totiž beželo lesem, a to se podle mého k typu tohoto závodu moc nehodí. A ke všemu zmiňovaná stejná trať pro chlapy a baby. Na to, že to byl misrovský závod byl tak trochu odfláknutý. Ale aj napriek tomu, že to bolo tak jednoduché, som Ťa pobila na jednom alebo dvoch postupoch a to teda som čosi také ako tréning nezažila už pol roka. He-he-he.

Je krátko po 11-tej a štart krátkej trate je stanovený na 15.00. Príjemne unavení sedíme v kreslách hotelovej miestnosti, ktorá slúži ako zhromaždisko, keďže vonku sa striedajú rôzne druhy počasia. Niektorí relaxujú pri knihách, iní pri novinách, ďalší odišli do ubytovne vymeniť si veci, no a niektorí sme sa vybrali zohnať nejaký životabudič. Pod zámienkou teplej polievky sa usádzame v príjemnej reštike, kde aj napriek Štrbskému Plesu nie sú ceny s vysokohorskou prirážkou. Keď by už nebol iný dôvod na prípitok, tak malá prehnutá kartička s obrázkom Aleny a Maroša postačí. Pro ty, kterým to nezapaluje to znamená, že se Alena s Marošem budou brát. Konečně. Tak si teda objednávame niečo na zahryznutie. Polievku, cestoviny, syr, zemiačiky - každému podľa chuti a hlavne podľa štartovného času na poobedie. Ale ako prvé objednávame štyri becherovky. Po oneskorenom príchode Ivony aj piatu. Dnes po prvýkrát pripíjame na zdravie čonevidieť manželov a púšťame sa do jedla, ktoré podľa našich predstáv a našich chutí je natoľko dobré, že si pri odchode objednávame rezerváciu jedného stola na dnešný slávnostný večer.

Po dobrým obědě jsem si konečně mohl v klidu prohlédnout slibovaný intravilán Štrbského Plesa. Dyť sem tu nebyl víc jak 10 let. Když né za běhu tak alespoň pěšky jsme to celé obešli pěknou vycházkou. Vylezli jsme jak na velký, tak i na malý mostík, pokochali se krásou zdejších velehor, podívali se jak se skáče bungejumping (ženská to pěkně prožívala). Prehovárala som Aleša, nech si to skúsi aj on, že zospodu jeho skok môžeme aj fotograficky zachytiť. Prevládol v ňom pocit zodpovednosti voči rodine, alebo žeby strach pred Katkou? Možno, keby som mu pripomenula, že v prípade neúspechu má jedinečnú príležitosť získať tabuľku na Symbolickom cintoríne, že by sa mi ho podarilo ukecať. Objevili jsme taky tunel pod hotelem Fis, kde se na parkáči dala dost dobře získat půlminutka jen to fiklo. Za tu hoďku a půl jsem nejmíň třikrát zmoknul a x krát se divil, že to slunko tak hřeje. Inu Tatry sou Tatry.

Ve tři odpoledne byl start krátké trati, tentokrát už jenom jako národní žebříček. Zhromaždiště bylo opět v sanatoriu Helios, a běželo se na mapě Pleso, kterou skoro všichni důverně znali z roku 1998, kdy se tu bežel Světový pohár společne s Slovakiou. (No zas až tak veľmi som na GPS nekufrovala, že by som tu mapu poznala dôverne.) Jestliže se závod v parkáči nevyvedl, krátká nebyla o moc lepší. (zato dlhšia bola, to musíš uznať) Sice byla postavena v té lepší polovině mapy, ale to bylo tak asi vše. Už jen samotný postup na jedničku mě dal dost zabrat, abych ten sešup dolů ustál a nedal si pri něm třikrát na hubu. (No buď ešte celkom rád, že v tej rýchlosti si sa nemusel vyhýbať tatranskej zubačke.) Ještě teď lituju ty malé děti jak tam zmateně pobíhají. A to sem běžel jen "béčka". Když už na primitivní postupy nadávají i někteří jedinci z "áček" asi není něco v pořádku.

Tím že různé tratě byli v některých postupech shodné mohli se určití jedinci vsadit o Jana Bechera kdo a na jakém postupu bude rychlejší. A protože se tentokrát Dušan nekonal, vsadil sem se s ženskou, a poněvadž v tu chvíli byla nejblíž Mery volba podla na ni. Najprv z toho chcela byť stávka, kto bude mať v cieli lepší čas, ale keďže som zástanca spravodlivosti, protestovala som. Pri študovaní kódov sme zistili, že máme spoločné tri postupy. A stávka bola na svete. Predmetom stávky boli medzičasy a výsledkom becherovky. Nie však v znení, kto vyhrá pije, ale kto prehrá platí. Sme natoľko rozumní, že sme si večer chceli užiť obaja a nie sa iba pozerať. Výraznou červenou fixkou si v popisoch vyznačujem, ktoré štreky to mám ísť do mrtva a tajne dúfam, že to nebudú dlhé bežáky v teréne. Vydávam sa teda na trať eliťáckej kategórie. Po dosť dlhom čase nachádzam ten správny kód prvej kontroly. Nebolo to spôsobené obzeraním si tatranskej prírody, len som stále nevedela prísť na to, ako ukladať nožičky bezbolestne na zem pomedzi tie kamene. Dodnes som na to neprišla a neviem ako v tom vedia niektorí dokonca behať. Väčší medzičas na ďalšiu kontrolu už bol spôsobený obiehaním všetkých ostatných kameňov, len nie toho správneho. Postup číslo tri bol ukážkový (musím sa pochváliť sama, keď to neurobí nikto iný). No a mám pred sebou prvý becherovkový. Nezdržiavam sa podrobným štúdiom mapy a vyrážam v smere, v ktorom očakávam lampión. S veľkým šťastím a optimizmom si fandím, že aspoň jednu rundu už mám zaplatenú. Veď tak dokonale to Aleš ísť nemohol. Na ďalších postupoch sa vydýchavam a šetrím si sily, veď mám pred sebou ešte ďalšie dve rýchlostné prémie. Po strastiplnom hľadaní ihly v kope sena, teda malej kôpky vo veľkých kopcoch sa pri ďalšom rozhodovaní zamýšľam nad tým, akú voľbu vybrať, aby sa stávkové panáky neodrazili na mojom účte. Vybrala som si teda dlhší, ale bežecky jednoduchší a jasnejší postup. Kontrolu som videla už z diaľky, ale žiaľ aj zospodu. Zatínam zuby a rozbieham sa do kopca. Naťahujem ruku spôsobom, že Saxana by sa mohla schovať a keď sa ozve to slastné píp, tak dúfam, že som bola rýchlejšia. Na ďalších kontrolách sa už prejavuje únava a tak niektoré postupy, ktoré som dokázala vymyslieť ma neskôr privádzajú do zúfalstva. Pred sebou mám poslednú stávkovú štreku a keďže už pri odbehu som sa otočila divným smerom, je mi jasné, že aj keby môj súper tento postup odkráčal, tak platím ja. Ale bojovne razím zberku a aj dobeh do cieľa mám celkom uspokojivý. Podarilo sa mi vydýchať a dokonca sa dostať aj medzi Farmaceutov. Prichádza minúta pravdy. Pôjdem navštíviť najbližší bankomat, alebo si budem užívať z cudzieho? Pri časoch prvej rýchlostnej prémie sa musíme zasmiať. Tak teda s takouto alternatívou sme vôbec nepočítali. Na sekundu rovnaký čas. Čo teraz. No nič, piť sa bude. Druhý medzičas? Hurááá. Moja taktika vyšla. Vyhrala som s prehľadom. Aleš, Aleš, musíš sa ešte veľa učiť. Ale nie odomňa, ako sa ukázalo na poslednom stávkovom postupe. Ale dobeh som mala rýchlejší, ale to asi preto, že nebol predmetom pijatiky. No výsledky sú celkom uspokojivé a víťaza v konečnom dôsledku niet. Nič to však nemenilo na tom, že večer sa pilo a dolaďovalo na nedeľnú klasickú trať. Jednou z vymožeností sanatória Helios boli osviežujúce sprchy. Nenechala som si to ujsť a čo najskôr som z posledných síl utekala nabrať pocit čistoty.

Ako ste už iste všetci pochopili, sobotný večer sa niesol v znamení osláv. Dôvodov bolo hneď niekoľko, ale to nie je dôležité, lebo o-bežci aj keď nemajú dôvod, tak oslavujú. Takže sme sa všetci zišli o 20.00 v reštike a v stiesnených podmienkach jedného stola sme sa usadili. Bolo nás jedenásť a čuduj sa svete, prežili sme to v zdraví všetci. Slečna čašníčka zožala náš obdiv za to, že stíhala registrovať, kto si čo zaprial a to, že sme ju občas trošičku popreháňali, brala s úsmevom. Aspoň nám sa to tak javilo. Je veľmi dobrým zvykom, že kým si vyberiete niečo na jedenie, tak pitie už máte dávno na stole. Tento dobrý zvyk zachovali aj tu a tak v priebehu niekoľkých sekúnd sme každý už mal pred sebou niečo na pitie. Možno to je spôsobené tým, že každý už má oblasť, v ktorej sa najčastejšie pohybuje a na pretekoch len málokto experimentuje s niečím novým. Ale nájdu sa aj výnimky. Tak sme sa teda chopili všetci svojich pohárov a pripíjali na zdravie, šťastie, medaile, úspechy, výhry, prehry a ešte na všeličo inšie. Náš stôl bol neustále plný. Objavovali sa na ňom nielen rôzne obdoby a veľkosti pohárov, ale aj rozličné druhy jedál. Od klasických halušiek, cez cestoviny, polievky, kura, zeleninové šaláty až po diabolskú pochúťku pre odvážneho Paliho, ktorú bolo skutočne treba zapíjať. Ale neverili by ste, že aj takú obyčajnú, neškodne vyzerajúcu papričku bolo potrebné zaliať a schladiť tak pálenie v ústach. A pri jednom takomto pokuse som prekonávala samú seba, keď som tú pekelnú chuť utopila v pive. Aleš ma presvedčil, že pivo pomáha a tak sa mu ako prvému podarilo presvedčiť ma a ochutnať tento nápoj. Neviem, čo na ňom všetci vidíte, ale ako tlmič papriky u mňa pifčo uspelo.

Je neděle ráno a nás čeká asi nejhezčí terén a závod za celý víkend. Poběží se klasika na mapě Spálený vrch, a mnozí znalci již ví o čem bude řeč.

Keďže mi bolo dopriate štartovať v dnešné ráno hneď na začiatku, tak si niektoré behacie veci obliekam už počas raňajok. Miesto nášho dnešného pôsobenia sa zmenilo a my sa musíme presunúť autobusom. Odchod je stanovený na 7.45 a čuduj sa svete, aj napriek tomu, že zadné rady sú kompletné vyrážame s menším meškaním. Spôsobili to prázdne miesta vpredu autobusu. Po príchode oneskorencov naberáme smer Štrba.

Zhromaždisko je podobne ako na sveťáku hneď vedľa Rysov. Nebojte, nie sú tým myslené tatranské štíty, ale je to názov hotela. Aj tentokrát sme ho dostali k dispozícii. Nie však ako ubytovacie, ale ako reštauračné zariadenie. Keďže obsluhu by bolo najlepšie poslať maximálne tak po smrť (tiež by sa tak skoro nevratila), tak sme si radšej objednali len povolený ranný doping - kávu.

Čas sa nemilosrdne ponáhľa a začína naháňať aj mňa. Posledný pretek tento víkend. To musím zvládnuť. A tak sa sústreďujem na klasický rituál ako kontrola všetkého potrebného, zalepenie šnúrok, posledné občerstvenie a poďho. S Bohumilom sa poberáme na štart. Sily si šetríme, a tak do poklusu sa dávame iba keď nás stužky vedú smerom dole. Časovú rezervu máme dostatočnú, veď 1,7 km ku koridorom musíme zvládnuť za 25 min. Do štartu mi ostáva ešte 8 minút a transparent sa nikde nečrtá a ani rozcvičujúcich pretekárov nikde nevidno a nepočuť. Keď nám zo štartu bežiaci Joe oznámi, že to je ešte dosť asi tak 700 metrov, ovalí ma studený pot a zanechávam Peťka pri jeho optimizme, že to si Joe iba srandu z nás robil. Konečne sa predomnou objaví rovinka, na konci ktorej pískajú hodiny. Letmo vbehnem do koridoru a mám ešte 2 minútky na vydýchanie, ukľudnenie, rozcvičenie a na záver na vybehnutie na trať. Úvahy o tom, či sa už aj u nás začína používať maďarský meter a či tých 1,7 na štart bolo v maďarských kilometroch nechávam na štartovej čiare a vybieham do posledného tohtovíkendového boja. Keďže dnes pred štartom nepadli žiadne stávky, pokojne a rozvážne bežím celú trať. Teda ešte jedna drobnosť. Upozornenie, že pri kontrole číslo 72 (roh ohrady) je ešte jedna nová ohrada, som si prečítala až po dobehnutí do cieľa a teda tých niekoľko minút, ktoré som tam chodila ako v ríši divov neberiem veľmi vážne. Samotný pretek dnes nestál veľmi za opis, lebo som bežala až nechutne presne, teda okrem výbehu na zberku, takže hodnotenie nechávam na druhých. Nevím jak komu, ale mě se tento závod velice líbil. A nebylo to jen tím že mě osobně se povedl (becherovka asi zabrala), ale bylo vidět že stavitelé si tentokrát dali víc záležet na kvalitě stavby, což také bylo znát. Škoda jen že mi béčkaři jsme se vyhnuli té nejhezčí pasáži v mapě. Ale furt lepší běžet jen 7,5 km s 450 m/př., než 10 km s 560 m/př. Jak tomu bylo u áčkařů.

Po dobehnutí nás tentokrát čakali spoločné (unsex) sprchy. No když sem doběhl já, tak se chodili sprchovat už jen samí chlapy, takžes Keňo o nic nepřišel. Keňa neviem síce, kto si, ale ak by sa Ti pošťastilo dobehnúť v správny čas, tak v tých sprchách sa striedali všetky vekové kategórie. Určite by si si prišiel na svoje. Keďže som štartovala na začiatku, tak som aj pribehla dosť skoro na to, aby som nanešťastie, alebo našťastie bola v sprche sama. Žiadni nervózni pretekári, žiadne špinavými vecami preplnené lavičky a príjemná teplá voda. S pocitom čistoty a po pretekoch dokonca aj voňavá si obliekam letné oblečenie a bufeťácky sa vyvalím s keksičkom a jabĺčkom v ruke na slniečkom zaliatej lúku. Vychutnávam si posledné chvíle vysokohorskej prírody a vzduchu. Sledovala som dobehy iných, rovnako unavených pretekárov a vychutnávala si škodoradostne to, že ja som už v čistučkom a už som napapkaná, nekvári ma smäd a ku šťastiu mi chýba asi len ticho. Postupne sa začínajú zhromažďovať v mojom okolí nejakí divní ľudia a keď sa spamätám zo snívania, zisťujem, že to len už je prevažná väčšina mojich oddielových kolegov v cieli. Ivonka mi znova ukazuje svoj výsledný čas a ja znova zisťujem, že na jej dlhé nohy nestačím a tými svojimi sa budem musieť naučiť rýchlejšie prepletať. Ako sa tak rozhliadam, vidím rôzne tváre. Usmiate, spokojné, nešťastné, unavené ale aj tešiace sa z víťazstva. Poviem vám zvláštne je to vec, pozorovať orientačných bežcov po pretekoch. Najzaujímavejší "dobeh" však mal aj tak Aleš. Prišiel a jediná vetu, ktorú povedal bola: "Odteraz na slovenských pretekoch dolaďujem iba s becherovkou". Budem veľmi podrobným pozorovateľom a som zvedavá, či si budeš stáť za slovom. :)

Keď sa všetkým pretekárom podarilo úspešne a bez viditeľných zranení dostať do cieľa, mohli organizátori zrealizovať vyhlasovanie výsledkov. Takže sme dobrovoľne zatlieskali všetkým, ktorí dokázali byť lepší a hlavne rýchlejší ako my, potriasli sme pravicou tým, ktorí boli nadosah a nadohľad a pomaly ale isto sme začali naberať smer Bratislava.

Cesta späť sa niesla v znamení únavy, relaxu v rámci možností, ale tiež podrobného štúdia postupov a máp práve skončených pretekov. Všetci sme boli dostatočne unavení, aby sme sa aspoň v duchu ponáhľali domov. Niektorých však premohol hlad, a tak sme hľadali miesto, kde by sme mohli absolvovať pre šoféra povinnú dlhšiu prestávku a uspokojiť aj ostatné potreby. Najprv vedenie vyhliadlo NONSTOP reštauráciu, ktorá však bola pre inventúru zatvorená. Myslím, že množstvo ľudí zaujal druhý návrh, ktorý sa dokonca aj zrealizoval. Najbližšie mesto bola Žilina. A čo bude v takom veľkomeste zaručene otvorené aj v nedeľu poobede? No predsa Carrefour. A tak sme zastali na parkovisku vyhradenom pre nakupujúcich. Keďže málokto si pristaví pred obchod autobus, mali sme menšie problémy so zaparkovaním, ale nakoniec sme dokázali zabrať niekoľko voľných miest a pobrali sme sa schladiť hlavy pod klimatizáciu. Tí ktorí už v autobuse prešľapovali sa rozbehli priamo k nepríjemne čistým toaletám, tí čo sa chceli aj naďalej venovať spoločnosti siahli po povolenom dopingu vo forme kávy, no a tí hladní mali možnosť vybrať si v množstve bufetov teplú ale i studenú stravu. Po návrate do autobusu ľutujeme, že nemáme so sebou foťák. Z obchodu sa totiž Alena vrátila s bagetou väčšou ako ona sama a Palo si rozložil nedeľný obed vo svojom čerstvo víťaznom tanieri. Kýbliček parížskeho šalátu a niekoľko rohlíkov konzumuje priamo z maľovaného tanierika s priemerom 80 cm. Ale ako sám konštatuje, aspoň mu jedlo nevypadne z taniera, keď náš pilot silnejšie pribrzdí.

Po této pro mě zcela dosti nepochopitelné zastávce ubíhala cesta zpět do Bratislavy bez dalších zjevných komplikací. Alespoň sem měl ještě stále naději, že stihnu v Blavě autobus, kterým se v neděli dostanu do Brna.

Ale keďže si ten autobus s prehľadom stihol, tak sme kľudne mohli ešte párkrát postáť na jednu-dve cikpauzy. :) No nakonec stihnul, poněvadž sem musel. (bomba s hořícím knotem ;)

Takže takto nejako vyzerali parkáče v parku a všetko to okolo toho z pohľadu dvoch členov jedného slovenského oddielu.

Aleš a Mery

maďarský kilometer : 1 maďarský kilometer na štart sa klasicky rovná 1,5 nášmu kilometru (slovenskému a asi aj českému). Prečo to tak je nikto nevie, ale štart tam vždy stíhame iba pri prerátaní týmto koeficientom. A zhruba tak stejně se počítá obávaná Jičínská míle.

Výsledky: MSR v parkovém OB: M21E 1. Piják Martin, 2. Barták Lukáš, 3. Bukovác Maroš, 4. Piják Ondrej, 5. Bukovác Pavol, 7. Zámečník David, 20. Humlíček Aleš; M35E 1. Hadač Miroslav (OPA), 4. Mlynárik Peter; W21E 1. Miklušová Jana (FBA), 6. Janotová Alena; krátká trať M20A 1. Piják Martin, 2. Piják Ondrej; M21B 1. Hammer Juraj (TKE), 20. Humlíček Aleš, 21. Mlynárik Peter; M21E 1. Bukovác Maroš, Bukovác Pavol, 7. Zámečník David; W21E 1. Rakayová Martina, 7. Janotová Alena; klasická trať M20A 1. Drenčák Tomáš (TKE), 2. Piják Ondrej, 4. Piják Martin; M21B 1. Dudra Milan (KYS), 5. Mlynárik Peter, 6. Humlíček Aleš; M21E 1. Bukovác Pavol, 3. Bukovác Maroš; W21E 1. Fedorová Katarína (SPE), 4. Janotová Alena 68:14.

Šumperský Divočák

Jedněmi z prvních letošních vícedenních závodů byl Šumperský Divočák. Centrum bylo nedaleko Mírova (ne, nepletete se - je to ten Mírov, z kterého utíkal Mr. Kájínek) ve Svojanově. Naše malá výprava čítající celkem 5 lidí se na závody dopravila ve 3 částech. Martin a já jsme se ve čtvrtek ráno vsadili na ČSAD a kupodivu bus jel přesně tam, kam jsme chtěli a poměrně rychle. Další skupinu tvořili Adélka a Vašek, kteří jeli autem a poslední byla Katka, která byla na závodech s celou svou rodinou a přespávala na nedaleké chatě.

Shormaždiště bylo pořadateli z Šumperka v čele s Aljošou připraveno v pěkném Svojanovském táboře. Vše bylo dobře připraveno. Nedaleká hospoda i stánek v campu fungovali perfektně, k tomu teplá sprcha (bohužel jen 1, takže se trochu tvořili řady). Ale jinak všechno super.

První etapa byla krátká trať. Terén byl kopcovatý s množstvím ostružin a kopřiv (jak jinak :)). Cíl všech třech etap byl v centru a závěr E1 se běžel na protějším svahu, na který bylo vidět ze shromaždiště a většina diváků se dobře bavila pohledem na zmateně pobíhající závodníky mezi závěrečnými kontrolami (a že jich tam bylo-kontrol i závodníků). Večer jsme si zašli na večeři a poté poměrně brzo spát (mimochodem tunel se dá postavit dokonce jen ve dvou lidech - já nebo Martin vás to rádi naučíme).

Do druhého dne jsme se probudili poměrne brzo, protože nás čekal start další etapy, tentorát klasické. Opět to stálo za to. Běželo se ve velmi kopcovatém terénu a ke konci trati na nás čekal kopec jak prase a pak ješte kilometrový postup po poli. Občas se v lese objevily i skalky. Odpoledne jsme s Vaškem začali přemýšlet o odjezdu domů na volný den a nakonec jsme to tak udělali. I když večerní program byl bohatý - pivní štafety: nakonec zvítězili Vizovičtí závodníci, ale o nic jsme nepřišli, protože ti na startu pivních štafet (= v hospodě) seděli i ráno a celý další den :).

Volný den (sobotu) zaplnil SMIK (= scorelauf migrujících kontrol) a odpolední MTBO, kterého jsme se už zase zúčastnili. Přesněji jenom Vašek a Adélka. Večer jsme již opět zakusili místního pohostinství a naladili formu na tředí hendikepovou etapu.

Ta proběhla v nejkrásnější části místního terénu a tou byly lomy se skalkami. Jedinou vadou této hezké etapy bylo, že mapa byla v měřítku 1:15000 a lomy byly za běhu poměrně málo čitelné.

A celkové zhodnocení? Dopadli jsme, jak dopadli (viz. níže ve výsledcích). Jednotlivé etapy měli pěkné pasáže, které se střídali s těmi ,,o ničem", ale pořadatelé z terénu asi vytěžili maximum. Uvidíme s čím na nás příjdou Šumperáci příště...

Dejv

Výsledky: D14 1. Hypiusová Tereza (SHK), 2. Štěpánská Adéla; D18B 1. Sladká Kateřina; H18B 1. Kabáth David, 3. Stehlík Martin; H35B 1. Václavek Jiří (STE), 8. Štěpánský Václav.

Závora 2002

Jedny z mnoha letošních vícedenních se běžely na začátku července v Chvalči u Trutnova. Ano je to místo kde se loni běželo mistrovství na klasice. Začínalo se páteční zkrácenou tratí, která se běžela v severní části mapy.Tratě byli velice pěkně postaveny, a většinou vedeny na vzdálenější části kopce. Prostě aby se člověk rozběhal. Slunečné odpoledne se samo nabízelo k tomu aby se spousta závodníků rozjela do širokého okolí prozkoumat zdejší nádhernou přírodu. V sobotu se běžela klasika, a protože ji stavěl Sosák byl to nářez. Běhali, no spíš pobíhali jsme v jižní části a na trati jsme všichni strávili víc času než jsme doufali.Člověk se prostě pořád učí. Odpoledne následovala zasloužená regenerace v podobě lahodného pěnivého moku od Krakonoše u jedněch, a obligátní výlety u druhých. Třetí a závěrečná etapa se běžela opět jako zkrácená, a podle mě byla za ten víkend nejhezčí.Skoro celá se odběhla v nejkrásnější části pod skalním hřbetem který se táhne středem celé mapy. A právě tato etapa míchala celkovým pořadím, neboť někdo ztrácel, jiný získával, někdo nadával, a někdo se zase hodně smál.

A jak jsme vlastně dopadli? Katka nakonec v áčkách vyhrála, Pavla byla jen o kousek čtvrtá, Jirka byl o sekundu taky čtvrtý, a já? Já si pěkně zaběhal.

Závěrem lze napsat že hradečtí policajti uspořádali pěkné závody v pěkném terénu a zato jim patří naše díky.

Aleš H.

Výsledky: D21A 1. Humlíčková Kateřina, 5. Čermáková Pavla; H21A 1. Fencl Petr (LPU), 4. Ehl Jiří; H21B 1. Svoboda Lukáš (SHK), 8. Humlíček Aleš.

Soustředění na Třech Studních

Tento rok bylo soustředění ve Třech studních jen krátké, čtyřdenní. Za to bylo kolech, což považuji za výborný nápad. Vyjížďky na kole se, alespoň u mě, staly vítaným zpestřením programu. Samozřejmě došlo i na běhání, kterého jsme si taky do syta užili. I když nám v tom lehce bránili místní lesáci, kteří nejenže nám sebrali jednu kontrolu a tak jsme ji nikdo nenašli, ale kromě toho jsme prý ve třech bodech porušili zákon. A to už je docela slušný nemyslíte? Mělo to být: 1.:rušení lesní zvěře; 2.: znečišťování lesa( tak říkali roznášení kontrol); 3.: vstoupení do těžební oblasti. Musím říct, že nejvíc mě pobavil bod č.2. Po trénincích jsme všechny kontroly zase sbírali, ale dobrovolný úklid lesa už nikdo neocenil! Všechno to bohužel slízl Vašek Stěpánský. Do tedˇnevím, jak to dopadlo...

Jinak byly tréninky solidní a vystřídalo se hodně druhů. I když se občas vyskytly špatně postavený kontroly, ale to se stává. Aspoň to bylo zajímavější.

Tento rok se dostalo, stejně jako minulej, i na noční hru. Tentokrát to sice občas taky skřípalo a zřejmě by to bez mobilů nikdo nedokončil, ale já se celkem bavil. Většině se povedlo hru zdárně dokončit a říkám většině protože např. Zelda se odpojil od své skupiny a vydal se hledat na vlastní pěst. Jen šťastnou náhodou při tom narazil na hádanku ke které se měl dostat až po několika dalších. Odchýlil se jen několik km od myšlené trasy... Na jeho obranu je ale nutno říct, že mu v mapě chyběla jedna důležitá značka, která by ho asi od tohohle maléru zachránila. Nakonec se přidal k jedné ze dvou skupin, jež zrovna řešili šifru na kterou náhodou narazil.

Co se týče kol, tak se většinou jezdilo po upravených cestách i když se párkrát sdostalo i na terénní vložku( zvlášť po dešti to bylo zajímavý). Vážný ůrazy nebyly, jen Mates si užil krátkodobé ztráty paměti po hromadné havárii v kukuřičným poli. Té jsem se sice taky hrdě zúčastnil, ale tak špatně, abych nevěděl jakej je den a divil se jaktože nejsme ve škole, jsem na tom nebyl. No jo, aby Mates nebyl něčím zajímavej( nic ve zlým).

Vypadá to, že už jsem vyčerpal všechny zážitky, takže jen něco málo na závěr. I přes relativní krátkost pobytu se mi tam moc líbilo a docela jsem si to užil. Taky bych chtěl poděkovat všem, kdo zorganizovali celej čtrnáctidenní řetězec akcí jichž byly Tři studně součástí. Už se těším na příští rok...

Robbie

Botas Vysočina Cup - Zderaz - 19.-21. 7.

Na letošní Botas jsem se rozhodl jet den před jeho zahájením. Následovaly samozřejmě zběsilé telefonáty Humlíkovi a Zhustovi, protože jsem se potřeboval za první dohlásit a za druhý si domluvit dopravu. Obojí se nečekaně rychle zdařilo a tak po oplakání patřičné sumy:-) za pozdní dohlášku stepuji již druhý den v poledne před Jaroškou a obdivuji zde nákladního formana modré barvy, plně naloženého kontrolkama. Naštěstí nebyly žabiňácký, takže ať se klidně válí kvalitně maskovaný pod kufrem značky cedník. Na Libora jsem čekal asi jenom 15min, protože zhání nové zaměstnání a tak nejprve oblboval jistého televizního reportéra brblaje cosi o španělsku. Asi se nedařilo, takže druhá varianta vyhrává a jedeme kupovat dopravní značky, bo cojeto za policajta bez značek, žejo? No do Zderazi jsme dorazili pouze 2 hoďky po prezentaci, ale pořadatelé se ukázali jako snadno podplatitelní (nečekaně) a tak i všechny naše děti, které přijeli odkudsi z lesů na bajkoch mohly vyrazit do lesa s čísly a všichni tak byli spokojení. Terén myslím netřeba popisovat, asi každý orienťák již zná okolí Toulovcových Maštalí. Lze snad jen poznamenat, že pořadatelé připravili nové a údajně revidované mapy, ale možu zde v klidu říct, že by se jistě našlo pár míst které revidovali až závodníci... No nic kontrolky stály tam, kde měly a to nám většinou stačí ke štěstí a dyžtak je se na co vymlouvat. První etapa byla krátká, navíc jsme se ještě nedostali do kopečků, takže slabší jedinci z našich řad ještě docela přežili, ale to byla jejich labutí píseň, protože to hlavní teprve přišlo. Běželo se na desítce, takže to byla pohodička, dala se číst i za "letu", a navíc tratě byly ještě v poměrně jednoduchém lese. Všichni se s tím nějak vypořádali, jen jeden eliťák zjišťuje, jaké to je, když ho v lese bolí nožky a pak kňučí jak stará baba, že už na trojce nemohl. Už aby byl u těch policajtů ti ho vycvičí.....

Po zjištění, že na shromaždišti mám spát jen já a posádka jednoho šíleně ukecanýho auta v hvězdném složení Eifelka, Zubajda a Verča se rozhodujeme pro přesun za naší omladinou, která měla nějaké bojové cvičení pod názvem "Tenhle barák na vodstřel!", a připojujeme se k téhle zajímavé akci o dvou záchodech v tunelu a dvou na střídačku tekoucích sprchách. Přenocování se nakonec zdařilo, nikdo mě moc nepošlapal, a nikdo na mě nespadl, ani střecha. Hospůdku s večeřou tu také měli, pivo z Poličky sice chuti nevalné, ale za ty prachy nekupte to.

V sobotu následovala etapa klasická, vpravdě královských parametrů, někteří se mě snažili přesvědčit, že byla i brutální. Je pravda, že stavitel byl tak trochu hovado a tak sme lezli stále nahoru a dolů a někdy i vprotisměru, což mnohdy vypadalo zajímavě. Pobyl sem si tam pěkných 90 min a to sem tam rozhodně nebyl nejdýl. Navíc mapa v měřítku 1:15000 nebyla nejšťastnějším řešením, kudy sem se v tom lese motal sem zjišťoval mnohdy až v cílu, bo ve skalách na to nebyl čas.

Po velkém úspěchu při předchozím nocování se rozhodujeme využít služeb hotelu Čermák a děláme tak spolu se všema Humlíkama malej nálet na chalupu rodičů PaČerky. Snad jsme jim nezpůsobili žádnou újmu, málo nás nebylo. Odpoledne následoval pěkný výlet místním Grand Canyonem v pískovcových skalách. Do jeskyně sme se taky zavrtali a to doslova, záda sem si taky odřel, jelikož sem tam lezl bez trika a Jirka měl zbabělec větrovku. Ještě nám Janča hezky zavrtěla zadečkem, když se bála slézt kousek po žebříku. Kdyby to viděl Reneček, tak se určitě neudrží, vypadalo to zajímavě... Chytání pstruhů v potůčku taky nebylo špatný, ale já sem chytil akorát modrý nohy a o pstruhy se postaral čerstvý Ing. Jirka což sme následně decentně zapili.

V poslední třetí etapě se ti šťastnější snažili bojovat o stupně vítězů a boty značky parník, no a ti méně štastní se snažili dokončit, porazit ještě někoho v lese nebo se aspoň pokochat v leséčku a popást se na borůvkách. Mapa pro dospělé kategorie opět v měřítku 1:15000, takže při náběhu na kontroly to bylo většinou opět na haluz a fantazii, či na nadávání. Co si pamatuju z výsledků, tak opravdu skvěle ve svých maratónkoorientkách zaletěla Pavla a drtivým finišem vybojovala 3. místo. Jistě za to může oranžový nápoj nedefinované chuti a vůně, kterým zapíjela studijní úspěchy svého nastávajícího Jiříka a to dokonce v zařízení, ve kterém se normálně nevyskytuje. Dále v silně obsazené kategorii H18 vybojoval Dejv po obrovském boji naprosto nečekanné vítězství. Jak a kam dopadl zbytek našeho oddílu se jistě dozvíte včas ve všech dostupných sdělovacích prostředcích.

Botas byl letos určitě vydařenými letními závody, škoda jen že trochu nezapršelo mohlo být ještě líp. No nic, zas to třeba vyjde někdy příště, že jo.

Pozn.: Omlouvám se všem kterých se tento článek nějak dotknul a věřte, že on za to opravdu nemůže. Veškeré zde dostupné informace nejsou nijak potvzeny a nikdo ani neví jestli se vůbec staly, nebo stanou. Takže pro toho, kdo v tom bude hledat aspoň trochu pravdy mám jedinou radu: "Hledej šmudlo!".

NŠO-ČI

Výsledky: D14B 1. Jiráčková Martina (SRK), 4. Rambousková Hana, 5. Kabáthová Eva; D14C 1. Macháčková Kateřina (DKP), 4. Zelinková Ludmila; D16C 1. Steiningerová Tereza (LPM), 4. Burešová Petra; D18B 1. Zemanová Šárka (SJI), 9. Kubějová Pavla; D21A 1. Valášková Šárka (KAM), 3. Čermáková Pavla, 9. Humlíčková Kateřina, D21B 1. Nosková Ivana (LTP), 14. Bystrá Pavlína, 21. Krejčí Veronika; D40B 1. Rosecká Alena (PZR), 4. Kabáthová Jitka; H10N 1. Nykodým Ondřej (TBM), 6. Lexa Alan; H14B 1. Hájek Daniel, 5. Plšek Matěj, 6. Dědic Filip; H16B 1. Malý Aleš (JIL), 13. Zelinka Jiří; H16C 1. Holý Jiří (SHK), 6. Bayer Václav; H18B 1. Kabáth David; H18C 1. Fukátko Petr (LPU), 4. Drábek Jan; H21A 1. Vodička Jan, 6. Prokop Petr, 11. Ehl Jiří, 12. Mikoška Jaroslav, 20. Lexa Matěj; H21B 1. Schröter Pavel (HAR), 8. Humlíček Aleš; H21E 1. Ropek Rudolf (DLI), 11. Zřídkaveselý Libor.

7 dní OB u východních sousedů

Už někdy v březnu jsem zjistil, že oddíl Akademik Košice se rozhodl uspořádat letní čtyřdenní závody v krásných terénech Silické planiny. Když jsem si prošel mapy z GPS 2000, pořádané na stejném místě, bylo jasné, že se těchto závodů musím zúčastnit.

Na začátku května už jsem věděl o třech dalších lidech (dost na jedno auto), kteří měli stejné plány, takže jsem se mohl přihlásit. A když už budu na Slovensku, tak proč jet jenom na jedny závody? Přihlásili jsme se rovnou na GPS2002, navazující na první závody, konanou ve Slovenském ráji.

Vše dopadlo jak mělo, takže jsme mohli v pátek 13.července vyrazit. Ještě před hranicemi s hodinovým zpožděním nabrat Jeldu (promiň, ale těch pár objížděk nás fakt dost zdrželo) a hurá na závody. Po šesti hodinách cesty jsme konečně dorazili do cíle, malé vesničky Krásnohorské Podhradie. Přestože jsme přijeli poměrně brzy, kempy (tři malé louky) už byly zcela plné. Naštěstí se nám podařilo najít místo pro náš malý tunel ( až později jsme zjistili, že naše místečko není úplně ideální). Večer jsme zvládli zkontrolovat místní stánky s pitivem a docela brzy jsme šli spát. Pro zahřátí připravili pořadatelé první etapu v anglickém parku zámečku Betliar (další tři etapy už byly v prostoru Silické planiny). Z délek tratí to vypadalo na pěkný sprint, ale horké letní počasí spolu s častými postupy po loukách bralo závodníkům hodně sil. Proto jsme se po závodě jeli schladit do Ochtinské aragonitové jeskyně. Byli jsme jediní odvážlivci, kteří se tam vydali jen v kraťasech a v triku a za svou opovážlivost jsme byli potrestáni omrzlinami snad druhého stupně. V neděli byla na pořadu zkrácená trať s přívlastkem suchá. Přece jen hodinový závod v pětatřicetistupňovém vedru bez jediné občerstvovačky byl hodně na morál. Když jsme byli na večeři, horké nedělní dopoledne bylo vystřídáno odpolední bouřkou. S obavami o naše věci jsme se vrátili do kempu, který vypadal docela suše, ale pobavení Pragováci stojící poblíž našeho stanu nás zbavili posledních nadějí. Naším stanem si totiž našel cestu potok a ani hráz z baťohů ho nezastavila. Naštěstí vysvitlo sluníčko, takže nám skoro všechny věci stihly do večera uschnout. S domněnkou, že nás už nic takového nemůže potkat jsme vyrazili do hospůdky a počasí si už nevšímali. Bohužel se svatý Petr rozhodl, že nás ještě trošku pozlobí, a tak poté, co nás ve tři ráno smetla povodňová vlna, jsme se na zbytek noci přestěhovali na tribunu místního fotbalového hřiště. V pondělí byla na pořadu krátká trať a opět pěkné horko. Proto také přišel vhod koupání v nedaleké přehradě. Odpolední bouřka se naštěstí nekonala, takže jsme zvládli dosušit všechny věci. Čtvrtá etapa se konala ve stejném prostoru jako druhá, takže jsme už některými místy probíhali po paměti. I tak bych chtěl pochválit stavitele, protože neměl moc velký prostor pro vytvoření tří pěkných tratí. Po návratu do kempu jsme se začali hned balit, protože se blížila pěkná bouřka, a vyrazili jsme do Slovenského ráje, kde v pátek začínaly další závody. Ještě bych neměl zapomenout pochválit Jeldu, který se nám staral o zábavu. Přece jen každé ráno slyšet: "To jsme se zase pěkně ožrali. Ale to pivo je tady dobrý, vůbec mě nebolí hlava," musí přece každému zvednout náladu.

Naše plány ve Slovenském ráji však zase poznamenala bouřka tak prudká, že nebylo vidět na dva metry, takže místo původně plánovaného kempu na Podlesku jsme se ubytovali rovnou v centru závodů na Čingově. Pořadatelé byli tak hodní, že nám místo rozbahněné louky nabídli tělocvičnu ve Spišské Nové Vsi. Dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili do města. Až druhý den jsme se dozvěděli, že jsme jako jedni z posledních odjeli, protože po nás byla příjezdová cesta zablokovaná popadanými stromy. Jak jsme byli rádi za teplou sprchu a prostornou tělocvičnu. Středa byla prvním volným dnem, takže jsme vyrazili na výlet. Z plánované plavby plťemi po řece Dunajec se díky mé a Keniové neutěšené finanční situaci stal pěší výlet. Po cestě zpět jsme se stavili v termálech ve Vrbově a po vlažné sprše v tělocvičně jsme se přesunuli do kempu. Ve čtvrtek už jsme zvolili bližší cíl. Výlet Suchou Belou by byl určitě pěkný, kdyby stejný nápad nemělo tisíc dalších lidí, a tak jsme před jedním žebříkem uvízli na hodinu v zácpě (fakt zábavné). Aby toho nebylo málo, strhl se prudký liják, ve kterém jsme si protrpěli celou cestu zpět navíc po kotníky ve vodě. Ani nevíte jaký to byl pocit vidět před sebou suché auto. Suché bylo jenom do té doby, než jsme si do něj sedli. Nic na tom nezměnilo ani to, že jsme na sobě všichni měli jen to nejnutnější oblečení. S Keniou jsme se navíc po zkušenostech ze Silice strachovali o naše věci ve stanu. Naštěstí si náš tunel vybrali za své útočiště Slováci, kteří ho pořádně vypnuli, děkujeme. Po dešti jsme měli o zábavu postaráno, protože jsme ve stanu našli úplně promrzlou myšku. Dostala najíst, napít a teplou přikrývku, taky bych se tak chtěl mít. Bohužel nás holky přinutili ji pustit :(, takže nám nezbylo nic jiného, než jít do hospůdky.

Přišel pátek, první a nejkrásnější etapa. Les byl plný kamenů a skalek, takže tratě byly docela těžké. Na shromaždišti to sice vypadalo jako na vojenském cvičišti (tolik vojáků jsem pohromadě ještě neviděl), ale určitě i díky nim proběhly závody bez problémů. Druhá a třetí etapa měla shromaždiště přímo v kempu Čingov a při obou se přebíhal Hornád. Poněvadž víc než polovinu mapy tvořily paseky, tratě už nebyly tak zajímavé jako v pátek. V nedělním hendikepu navíc bylo na jednom postupu výhodnější řeku přeplavat, a tak ti odvážnější získali cenné sekundy až minuty. Poněvadž Jelda odjel, o večerní zábavu se začal starat Kenia. Z pátku na sobotu mě nechal ve stanu skoro samotného a odešel spát do chatky. To bych ještě přežil, ale proč musel ve čtyři ráno pouštět alarm auta a tím vzbudit polovinu kempu, to fakt nechápu. To nejlepší ale mělo přijít. Následující večer šel Kenia spát už v devět hodin, protože byl "velice unaven". Když se ráno začal poohlížet po svém půllitru a peněžence, tak jsme se začali pěkně bavit. To ještě přecházel slovy: "Já to asi nechal v hospodě, takže to někdo přinese." A měl napůl pravdu, jeho hrneček se vrátil, ale bohužel to cennější pořád neměl. Své doklady našel až když byl na záchodě. Měli jste vidět jak se tvářil, když musel jít prohledávat okolí toalet. Naštěstí našel úplně všechno kromě kreditek a asi 50Sk, takže byl docela spokojený. A jaké z toho plyne ponaučení? Vypít tři čtvrtě litru rumu se může pěkně prodražit, že Kenio :).

Brabík

Výsledky: GPS M20A 1.Piják Martin, 2. Piják Ondrej, 4. Brabec Jaroslav; M21A 1. Vana Petr (TZL), 17. Mlynárik Peter; M21E 1. Dávidík Marián (BBA), 7. Bukovác Pavol, 19. König Lukáš, W20A 1. Labašová Katarína (TKE), 9. Navrkalová Petra, 12. Kadlecová Zlata; Pohár Slovenského Krasu M20A 1. Balabás Péter (HUN), 5. Brabec Jaroslav; M20B 1. Ludwig Péter (HUN), 6. Koča Jaroslav; M21A 1. Kazda Jiří (SJC), 16. Mlynárik Peter; M21E 1. Dávidík Marian (BBA), 11. Bukovác Maroš, 18. König Lukáš, 26. Bukovác Pavol; W20A 1. Smičková Eva (KON), 8. Navrkalová Petra, 11. Kadlecová Zlata.

Bohemia 5-denní - Jičín

Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami u líbezného jezera se na začátku srpna vyrojilo asi tisíc lidí a lidiček. Bylo: jíčínský oddíl orientačního běhu tu pořádal pětidenní závody u Máchova jezera. Jenže v srdcích a paměti jednotlivých běžců zůstaly tak rozporuplné pocity, že to spíše vypadá, jako kdyby nebylo.

Vše začalo tím, že jsme se vmíchali mezi jiné rekreanty ve dvou dosti vzdálených kempech. Z toho vyplývá, že to bylo všude daleko a že jsme se příliš často všichni nepotkali. Navíc přítomnost cizích kempařů přitahovala nenechavé ruce zlodějů- věci se ztrácely a ztrácely. Délky tratí prozradili, že loňským rokem skončily odpočinkové pretěky . Vždyť naše kategorie (D 20A) měla délky stejné s kategorií D 21A, a to nebyl jediný paradox. Jednotlivá klání se uskutečnila v prostorech jarních "áček", terén byl v první části spíše jednodušší, ale poté, co se zaběhlo do skalních měst, se začala obtížnost zvyšovat a časy prodlužovat. Snad jen počasí se kromě pár okamžiků nedalo nic vytknout. Slunce hřálo jako ďas, a tak každý hledal v lese nějakou tu občerstvovací staničku, ale kde nic tu nic. Co mě překvapilo nejvíce, byl doběh druhé etapy. Běžela jsem už jen pod vidinou studené vody v cíli, čekalo mě však nemilé překvapení - voda vyschla. Ne, jen byla na shromaždišti a to bylo ještě kousek dále. Nu nic příště připlatíme pořadatelům za benzín, aby mohli dojet autem kousek do lesa a obdarovat nás všechny šálkem opojného likéru.

A jak to všechno dopadlo vlastně nevím. Po poslední etapě jsem narychlo pobalila pár věcí a už jsem utíkala na vlak domů. Ráda se podívám na další závody, které pořádá za rok Nový Bor, ale jestli někdy zavítám na ty jíčinské, tak to ještě nevím.

Petra

Pozn.red.: Jestli se vám zdá, že tento článek je příliš pesimistický, tak nezoufejte prý to tam tak vážně tak vypadalo. Přesně vám neřeknu, protože jsem tam nebyl, ale podle většiny ohlasů letošní pětidenní opravdu nestály za to. Ale nebojte, bude líp (možná)!!! :)

Výsledky: D16A 1. Doležalová Vendula (PHK), 29. Stratilová Marie, 36. Kočová Hana; D18A 1. Perůtková Zuzana (LCE), 25. Kubějová Pavla; D18B 1. Kratschmerová Kateřina (VRB), 17. Bendová Barbora; D20A 1. Jiřištová Zuzana (JIL), 21. Navrkalová Petra; D21A 1. Williams Claire (GBR), 18. Kadlecová Eva; H12A 1. Kopal Ondřej (CHA), 5. Zimmermann Štěpán; H14A 1. Kerenyi Mate (HUN), 9. Zimmermann Jakub, 24. Plšek Matěj; H16A 1.Holas Štěpán (SJC), 7. Pracný Jakub, 20. Zelinka Jiří; H18A 1. Pelyhe Daniel (HUN), 21. Stehlík Martin; H21B 1. Novotný Milan (PHK), 14. Mlynárik Peter, 61. Jevsejenko Alexandr.

GP jižní Čechy

Týden po 5-denních se konaly u Starého Města pod Landštejnem 3-denní závody. Účast na těchto závodech nebyla velká asi jenom 300 startujících a ani z našeho oddílu zde nebylo mnoho startujících, pokud si vzpomínám tak nás bylo asi deset (Štěpánští, Zelda, Filip D., Mates, Katka Sladká, Pavla Kubějová, Richard Pátek a já ). Na tomto místě se konaly závody již minulý rok, a tak bylo již předem jasné, že se poběží na rok starých mapách (musím říci že mapy se lišily místo od místa, někde připomínaly omalovánky, jinde zvlášť pod hradem Landštejn, to bylo velice dobře zmapováno).V pátek na nás čekala krátká trať, dle mého názoru byla postavena velmi stupidně (na mapě bylo totiž mnoho shluků kamenů a stavba trati spočívala v tom, že v každém takovém shluku byla jedna z dálky viditelná kontrola).Co si tak pamatuji, tak nikdo z nás tuto etapu nezaběhl nijak nadprůměrně. Po etapě se mohly velice otužilí účastníci vykoupat v blízkém rybníku (teplota dle mého odhadu 16 stupňů až 18 stupňů). Další den byla na programu rozhodující etapa (jejíž délky tu první přesáhly o více jak dvojnásobek), zajímavý byl především doběh na sběrku, který vedl šikmo vzhůru kempem. V této etapě myslím zaběhl docela dobře Filip, ale nejsem si zcela jist. Odpoledne většina závodníků navštívila hrad Landštejn. A pak přišla neděle a přišel déšť, který zavinil, jak jistě všichni víte, mnoho škod, jenomže to jsme mi nevěděli, že bude pokračovat dalších 48-hodin. A tak jsme se všichni vydali v klidu, ale celí promočení do lesa. Tato etapa byla zcela určitě nejhezčí ze všech. Jediné co se ji dalo vytknout, byl dlouhý povinný úsek pod přehradou. Co já vím nikomu od nás se nepodařilo v celkovém hodnocení probojovat na bednu, a tak jsme ještě před vyhlášením odjeli domů (dle mého názoru bylo vyhlášení zbytečně pozdě - 5 a půl hodiny po startu prvních zavodníků, takže asi hodinu po doběhu posledního).

Kuba

Výsledky: D14B 1. Hančíková Hana (TZL), 7. Štěpánská Adéla; D18B 1. Zemanová Šárka (SJI), 4. Sladká Kateřina, 5. Kubějová Pavla; H14B 1. Rajnošek Matěj (SJI), 5. Dědic Filip; H16B 1. Strachota Petr (SSU), 8. Zelinka Jiří; H18B 1. Rajnošek Zdeněk (VRB), 5. Pracný Jakub; H21A 1. Vodrážka Ondřej (VPM), 37. Pátek Richard; H35B 1. Ptáček Pavel (BBM), 6. Štěpánský Václav.

GP Silesia - 16.-18. 8. 2002 - Jakartovice

Celá tato akce pro mne začala v pátek v 11 hodin 30 minut, kdy jsme vyjeli v autě Richarda Pátka v silném složení (Prokop, Jana Gebauerová) z Brna. Cesta byla silně ovlivněna náhlou bouřkou u Olomouce a následnou sníženou viditelností. Při průjezdu Šternberkem nás značně zaskočil papírovej policajt na kraji silnice. Ze začátku se jevil docela věrně, ale se zmenšující se vzdáleností nám bylo divný, že se nehejbe a při průjezdu v jeho úrovni už bylo vše jasné. Byl to hodně blbej fór, zvláště když na tachometru padesátka určitě nebyla. Ale přes všechny tyto komplikace bylo cíle dosaženo včas.

Tábořiště se nalézalo na vysekaném poli kousek od centra závodu (výsledků, TOI-TOIjek a vyčítání čipů). Náš oddíl samozřejmě naprosto fikaně zabral nejvzdálenější místo, asi abychom se ráno rozklusali pro popisy.

První etapa se odehrála v prostoru nádherných břidlicových útvarů. Mapa v měřítku 1:5000 výjimečně seděla, a tak se na ni nedaly svést chyby, což například mně trochu scházelo. Před startem varovali pořadatelé, že jsou u jakýsi kontroly vosy. Asi tam byly, což usuzuju z toho, že mě jedna bodla do pr... zadnice úplně jinde. Potom už jsem běžel doslova jako bodnutý vosou. Jinak byla etapa super a na jejím konci čekal neúnavný fotograf. Ti vyděrači pak za tu fotku chtěli 15 Kč. Svou jsem si raději koupil, a to hned, co jsem ji uviděl, protože jsem se nepotřeboval znemožnit mezi ostatními závodníky.

Večer odjeli někteří naši běžci kamsi do hospody. Vrátili se tak o půl dvanácté a dělali asi půl hodiny děsnej bordel, což se nelíbilo některým jedincům ze sousedního ABM (Pavlína je ještě furt v ZBM !! - pozn.e-robota), kteří jim to dali patřičně najevo slovy, že na ně není nikdo zvědavej, načež ztichli a dalo se usnout.

Druhá etapa, zkrácená trať, se odehrála severně od centra závodu na mapě 1:10000, která opět bohužel skvěle seděla. Bylo to víc zelený než 1. etapa a míň šedý (značilo holou kamenitou půdu, jinak břidlicovou suť). Trať byla slušně postavená, ale ten doběh. Přestavte si to, doběhnete úplně mrtví na sběrku, podíváte se, kde je koridor, a on vede po pětačtyřicetistupňovým břidlicovým svahu navrch a končí asi 40 metrů nad váma. No teda končí, zdá se, že končí, jelikož za zlom není vidět, ale on ještě pokračuje dobrejch 100 m dál. Navíc ještě hrozně demoralizovalo to, že navrchu zuřivě povzbuzovalo pár floutků, kteří už to měli zřejmě za sebou. Na této vyhlídce "u sadisty" jsem nakonec vočumoval i já, jelikož jsem si potřeboval zvednout sebevědomí. Ale velmi tvrdou ranou bylo, když to Zhusta vyběhl, jako by tam ten krpál vůbec nebyl a já zůstal asi jedinej Žabiňák, kterej to nevyběhl. No nic, musím trénovat a trénovat!

Odpoledne byl na programu supersprint. Na startovce jsem zjistil, že ze mě ňáký pako udělalo eliťáka (pako = Radim Nechanický - pozn.e-robota), ale už se nedalo nic dělat. Mapa byla úchvatná: měřítko 1:1500 (slovy: jedna ku patnáct set) a ekvidistance 2,5 m. Trať taky: 1760:délka 160:převýšení 28:počet kontrol. A čas vítěze taktéž: vítěz: Libor Zřídkaveselý (ZBM), čas: 11 minut 41 sekund. Pro srovnání: 22. místo: Jiří Zelinka (ZBM), čas: 15 minut 45 sekund. Mám pocit, že 244 sekund (34,8 % Zhustova času) rozdílu mezi mnou a Zhustou je přece jen trochu moc. Chce to zase trénovat a trénovat, i když Dejv byl překvapenej, jak dobře jsem to šel. Jediným nedostatkem supersprintu byl nedostatek map, což znamenalo, že dříve startující mapu nedostali a museli si ji překreslit, což se bohužel týkalo i mě.

Večer se jelo o hospody v Opavě. Počet lidí: 7, dopravní prostředek: Škoda Favorit 136, řidič: Prokop, osoba v kufru: Já. Podtrženo sečteno: spousta modřin. Jízda byla ukončena kulturní vložkou (blouděním) v Opavě. V hospodě (teda v zahrádce před hospodou) bylo veselo. Jídlo se například objednávalo podle jeho čísel. Objednávka Richarda Pátka: "Já se nemůžu rozhodnout! Řekněte někdo ňáký číslo." Odpověď: "45." Pokračování: " Tak 45 a k tomu hranolky. Moment, de to vůbec k tomu. Jo. Tak 45 s hranolkama." Nebo Keniova hláška: "Toho bohdá nebude, abych něco nedojedl." asi 2 minuty před nedojedením česnečky. Zvláště pikantní pak byla Prokopova hláška: "Je tady tma jak v řiti." právě když kolem šla servírka, která poté rožnula světla, na což Prokop reagoval: "Hej, slečno, ale pořád je tu tma jak v řiti." To už naštěstí neslyšela. Placení bylo taky dobrý, jelikož Kenia za tu asi tři čtvrtě hodinu stačil pozvat polovinu lidí, kteří by jinak platili sami, a přišlo ho to na šest stovek. Na cestě zpátky nastala drobná změna: počet osob a dopravní prostředek stejný, ale řidič: Dejv a osoba v kufru: Kenia. Potrženo sečteno: škodolibá radost, zvláště když Dejvovi převodovka moc neříkala a každé řazení (pokud se mu milostivě uráčilo zařadit) se rovnalo kolapsu na palubě. Dejve, tys měl dostat na řidičák i zbrojní pas! (pozn.red.: Hele pane kecálek, mohl jste jít z Opavy pěšky! :) Vrátili jsme se asi o devíti a zbytek (mimo mě) šel propít pivenky. Večer už ale bylo po včerejších zkušenostech ticho.

Třetí etapa byla klasika. Mapa v měřítku 1:7500 (to aby se to běžcům nepletlo) zase seděla. Trať byla hnusná. Nejdřív dlouhý postupy v normálním lese a pak mravenčí mapařinka v břidlicích, která byla značně ovlivněna únavou materiálu (běžce). Navíc jsem měl honit Laštůvku (když jsem ho viděl na startu, tak mě málem kleplo, von byl snad o hlavu větší než já a vypal namakaně), který šel 26 sekund před mojí maličkostí. Povedlo se, ale ne mojí zásluhou. Asi 1500 m před cílem udělal chybu. Doběh jsem ho a on se vůl zeptal, na jakou kontrolu jdu. Jelikož jsme stáli asi 30m od kontroly (byla za hustníkem), řekl jsem, že až na tu další, že je o svah dál, že se musí vrátit. Poslušně odběhl, já orazil a valil dál. I když mě pak doběhl, byl zjevně rozhozen a udělal další hrubku, čehož už jsem beze zbytku využil. Pátý místo bylo doma, i když se stejně mizernou a na všech třídenních pořád stejnou ztrátou 23 minut. V cíli jsem se mu za svoje nečestné (i když ne nesportovní - OB je individuální sport a on se mě vlastně nesmí ani zeptat) počínání omluvil. Měl jsem haluz, ani mi nerozbil dr... ústa. Když jsem to pak říkal Henkovi a Dejvovi, byli dost pobavení.

Potom už bylo vyhlášení, kterého se aktivně zúčastnil jen Dejv, který suverénně vyhrál. Následoval odjezd. Nebyl sice úplně zvládnutej, jelikož část odjížděla na Medvědí boudu a ze začátku se zdálo, že je málo míst v autech, ale nakonec mohl jet Richard Pátek se mnou a Lenkou Novotnou rovnou do Brna a na Medvědí boudu se všichni (pokud vím) také dostali. Celý třídenní byly moc super. Hlavní zásluhu na tom měly mapy a nádherný terén.

Zelda

Výsledky: D21E 1. Kovaříková Maria (TRI), 6. Novotná Lenka, 9. Gebauerová Jana; H16B 1. Strachota Petr (SSU), 5. Zelinka Jiří; H18B 1. Kabáth David; H21 1. Dávidík Marian (BBA), 4. Barták Lukáš, 5. Zřídkaveselý Libor, 12. Piják Martin, 16. Piják Ondrej, 22. König Lukáš, 28. Brabec Jaroslav, 29. Mikoška Jaroslav; H21A 1. Bučánek Antonín (ODR), 33. Pátek Richard.

Soustředění na Medvědí boudě

Medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně. Až jednou procitnou počíhají si na ně!

Tak takhle by se dalo popsat naše letošní soustředění na Medvědí boudě. Ptáte se, kdy se náš oddíl do Jeseníků vypravil? Tak to vám můžu prozradit. Bylo to hned po třídenní "Silesii". Sešlo se nás tu sice pomálu, ale i to stačilo.

Hned první den jsme začali s aktivním tréninkem a mapovou přípravou na MČR na klasické trati. Šli jsme se proběhnout podél hranic s našimi severními sousedy a večer jsme seděli u ohínku. Bylo tu opravdu krásně. Nepršelo, slunce svítilo (i hvězdičky a měsíček). A hlavně tu bylo pořád veselo. Další dny jsme taky nelenošili. Prošli jsme okruhy a shluky na mapě Kunčická hora, sudou-lichou na mapě Paprsek a spoustu běžeckých tréninků v blízkém okolí. Když už jsem zmínila Paprsek, sem jsme se chodili občerstvovat. Mají tu výborné kynuté knedlíky s ovocem, palačinky a … Ono to bylo občas potřeba, protože, ač jsme se s Radunkou snažili, většina našich jídel vypadala úplně stejně - nějaká omáčka se spoustou kukuřice, hrášku a žampionů (k snídani bývaly ovšem vločky, ale ty vařil Libor, tak se daly jíst).

Co mě bavilo opravdu nejvíc, byly povídačky Petra, Keni, Davida, Brabíka a ostatních, když se koupali v místním potůčku - tzv. půlcentimetrové vodě. Proč asi půlcentimetrové???? Byla jenom opravdu studená.

Ale aby jste si nemysleli, že jsme si vůbec neodpočinuli, tak to ne! Absolvovali jsme dva odpočinkové výlety. Jeden začal v Ramzové a skončil v Branné. Cestou jsme si prohlídli Šerák, Červenou horu a někteří Červenohorské sedlo. Ten druhý směřoval na Králický sněžník. Mají tam pramen Moravy, u kterého jsme svedli vodní bitvu, a taky sochu slůněte.

No a to je asi konec. Snad zase za rok. Kde a kdy? To zatím nikdo neví. Ale už teď se na to všichni těšíme.

Peťa

Pěkné prázdniny s OB v Českém Ráji

Skoro na konci prázdnin, v pátek 25. srpna jsme se vydali na závody do Českého Ráje. Bylo to nedaleko Hradce Králové, a tak nám cesta trvala dost dlouho. Když jsme přijeli na místo, tak jsme zjistili, že si stany máme postavit na poli. Všichni si ale svoje stany postavili vedle pole, v lese.

Celkem byly tři závody, dva byly v sobotu a jeden v neděli dopoledne. První dva se běželi na mapě o měřítku 1:5000. Na tomto měřítku mi to moc nešlo, ale běhalo se ve skalách a skály šli na pětce líp rozeznat.

Poslední závod se běžel na desítce a ten už se mně podařil o něco víc. Celkové jsem ale moc dobře neuspěla, v naší kategorii jsem byla uprostřed, a to nás tam bylo 34.

Hned po vyhlášení jsme sbalili stany a do Brna jsme už jeli autem.

Eva

Výsledky: D14 1. Hančíková Hana (TZL), 17. Kabáthová Eva; D16 1. Krafková Lucie (BOR), 12. Stratilová Marie, 26. Gregorová Anita, D18 1. Spurná Martina (PGP), 19. Bendová Barbora; D21A 1. Jedličková Radka, 35. Čermáková Pavla; D45A 1.Škodová Zuzana (VLI), 4. Kabáthová Jitka; H10N 1. Ludvík Vojtěch (STB), 4. Stratil Jakub; H14 1. Petras Tomáš (SRK), 8. Hájek Dan, 30. Šperka Václav; H16 1. Drobník Michal (SJC), 9. Zelinka Jiří; H21A 1. Kučera Jan (VSP), 39. Mikoška Jaroslav; H21B 1. Martan Jiří (HAR), 11. Ehl Jiří.

Cena východních Čech 2002

Na konci prázdnin se i letos konaly tradiční závody ukončující seriál letních závodů Golden Orienteering Tour - Cena východních Čech. Pořadatelé z Lokomotivy Pardubice letos připravili tratě v okolí Horního Bradla (u Sečské přehrady), které nedávno hostilo i Evropské utkání dorostu. Páteční start v 15:00 ulehčil dopravu, a tak se na startu první etapy sešla celkem početná skupinka z našeho oddílu. Terén byl vysočinský s velkým množstvím náletů (nálet - stromek vyrostlý přirozeným způsobem ze semínka, tzn. ne vysazovaný), které ztěžovaly běh i orientaci a tratě byly krátké. Komentování se ujala Zuzka Klimplová, která převzala některé výrazy od svého otce, a tak se závodníci zvládli i pobavit. Vyhráli ti, od kterých se to očekávalo a prohráli ti, od kterých se to čekalo. Večer se většina startovního pole přesunula do jídelny, sloužící jako pivnice a za hlasitého projevu zde strávila noc. Menšina ji strávila ve stanech.

Ráno nás pořadatelé převezli autobusy do 16km vzdáleného Včelákova, který byl zajištěn velmi kvalitním zázemím. (např. 2 domácí buchty za 5 kč) a také velmi zarostlým lesem. Ti, kteří se snažili krátit si cestu hustníky se po této etapě posunuli blíže k poslední příčce, ostatní, volící obíhačky, se pohybovali spíše k místu prvnímu. Z mapového hlediska byl závod těžký, kvůli velkému množství porostů, z hlediska pocitu ze závodu, terén lidem moc nevyhovoval. Některým dokonce nevyhovovalo umístění kontrol, protože byly (ne, pořadateli) přesunuty a zahozeny, což způsobovalo časové ztráty. Večer se zase většina lidí přesunula do hospody na diskotéku, poté co byly předány prémie (8500,-) výtězům Golden Orienteering tour, kde byl po zásluze odměněn i David Kabáth.

Třetí den se velmi lišil od dvou předchozích, které byly parné a dusné. V noci na neděli totiž vydatně pršelo, a tak ráno museli být obyvatelé stanů evakuováni pořadateli kvůli rozvodněné Chrudimce, jejíž hladina stoupla o 0,5 metru a začala se vylívat z koryta, nesouce klády a okna.

Pořadatelé bravůrně zvládli změny některých tratí a ostatní tratě, postavení druhého cíle a startu za pouhou hodinu! Sláva jim. Žákovské tratě zústaly nezměněny a ostatní tratě, které 2x brodily Chrudimku, dostaly povinný úsek přes most a náhradní start, či cíl. V handicapu se hodně "našinců" probojovalo na vyšší pozice ve výsledkové listině, někteří až na bednu. Odsud si odnesli velký koláč a věcné ceny.

Adam

Výsledky: D16B 1. Krafková Lucie, 43. Kočová Hana; H14A 1. Chromý Adam, 20. Hájek Daniel, 24. Plšek Matěj, 31. Dědic Filip; H16B 1. Beneš Jan(SJC), 17. Zelinka Jiří; H18E 1. Procházka Jan(DKP), 5. Kabáth David, 16. Stehlík Martin, 20. Pracný Jakub; H21A 1. Dávidík Marian (BBA), 4. Barták Lukáš, 8. Prokop Petr, 10. Zřídkaveselý Libor, 43. Brabec Jaroslav; H21C 1. Hynek Petr (JPV), 2. König Lukáš.

Povídání o věcech okolo OB

Obtíže nohou mají i dobře trénovaní sportovci. Většinou se objevují náhle a mohou trvat i několik týdnů. Těmto obtížím předcházíme hlavně dobrou rozcvičkou. Někdy se objeví zánět Achillovy šlachy, začne-li sportovec trénovat po delší přestávce. V tomto případě je postupné zapracování do tréninkového programu právě tak důležité, jako vhodné rozcvičení. Naprosto zásadní pro ochranu nohou je výběr obuvi. Dnešní nabídka pro špičkové závodníky je relativně dobrá. Problémy nastávají u menších čísel pro děti, kde v současné době chybí na trhu levnější sortiment z domácí produkce. Po stránce zdravotní však bohužel nelze speciální boty pro orientační běh považovat za ideální. Vytrvalostní tretry s pěnovou výstelkou jsou mnohem pohodlnější. Umožňují však boční pohyb chodidla v botě s rizikem poškození nártu a kotníku. Proto se v OB používají boty těsnější s pevným svrškem odolným i značnému promočení. Pokud jde o ponožky, záleží zcela na volbě závodníka. Bavlněné ponožky absorbují pot, ale neizolují dobře proti chladu, drží v sobě vodu, v botě se shrnují a rychle se zničí. Nylonové ponožky neabsorbují pot, více vydrží a lépe se perou. Východiskem jsou materiály z nových syntetických vláken. Např. pod ochranou známkou MOIRA, SUPREX, SUPRIL atd. Surovinou je inertní, vysoce technizované syntetické vlákno na bázi polyolefinů, považované za nejvýkonnější syntetický materiál současnosti. Potřebných funkcí je docíleno nekruhovým profilem vláken. Tato vlákna transportují pot směrem od pokožky a sama zůstávají suchá. Mimo to jsou výrobky z těchto vláken velmi odolné. Finanční vklad do oblečení z těchto materiálů se určitě vrátí a to nejen u ponožek. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pot sají tyto ponožky tak dokonale, že je těžké setrvat s nimi po závodě v jedné místnosti. Jejich výhodou je však to, že se velmi snadno a dobře perou a suší i ve studené vodě. V nejhorším případě je možné je obout i mokré, protože po zahřátí na noze začnou plnit svou funkci a odvedou vodu od chodidel.

Někdy se i u dobrých a trénovaných běžců objevuje tzv. "běžecká pata." Symptomem je bolest paty zaviněná tvrdými dopady na patu, nejčastěji na tvrdém povrchu. Někdy stačí jeden dopad na kámen. Chcete-li se vyhnout těmto obtížím pak běhejte tak, abyste došlapovali na plosku nohy a dotýkali se tak podložky co největší plochou chodidla, vyhýbejte se běhu na tvrdém podkladu, používejte dobré boty.

Vážnějším poškozením, naštěstí velmi řídkým, je tzv. únavová zlomenina nohy, k níž dojde při chůzi, nebo běhu i bez výrazného vnějšího podnětu. Riziko u starších lidí a žen je větší. Zlomenina vyžaduje bezprostřední lékařské ošetření a nezbytnou rehabilitaci před obnovením sportovní činnosti vč. úpravy tréninkového plánu.

Kdykoliv máte potíže s nohama a s kotníky, snižte ihned tempo a dobu běhu v tréninku. Nepomůže-li to, vysaďte a nechte postiženou oblast v klidu. Někdy se doporučuje takovéto pravidlo: Jestliže se bolest při pokračování cvičení zvyšuje, přestaňte. Jestliže bolest při postupujícím cvičení ustupuje (rozběhalo se to), pokračujte. Musí však následovat ošetření po tréninku, nebo po závodě a rehabilitace.

Malá poznámka k ochraně nohou. Již nejméně dvacet let se i na stránkách metodických listů ČSOB a v literatuře vede diskuse o tom, zda je vhodnější příprava formou intenzivního, nebo objemového tréninku. Faktem je, že s nárůstem objemů naběhaných kilometrů narůstá i opotřebení organismu a především nohou. Proto, když se rozhodnete vést přípravu cestou velkých objemů, trénujte účelně a s potřebnou mírou intenzity. Vyhněte se neúčelně proklusaným kilometrům.

Chceme-li se vyhnout obtížím a poraněním nohou, je také důležité běhat správnou technikou. Lidé většinou správně neběhají, protože se to neměli kde naučit. Došlapují příliš na špičky, nebo na paty. Nejlépe je běhat na plné chodidlo. Po došlápnutí se přenáší váha od paty ke špičce. Kolena nesmějí být strnulá. Lehce pokrčená kolena absorbují část nárazu při dopadu nohy. Americký trenér Jack Daniels vychází ze svých zkušeností se špičkovými závodníky i z uznávaných výzkumů v oblasti sportovní fyziologie. Jím trénovaný universitní tým sedmkrát zvítězil v mistrovství USA universitních týmů v krosu, tj. soutěži v USA velmi prestižní a sledované. Daniels ve svém článku v časopise Runner´s world č.12/96 uvedl šest důležitých podmínek pro běh. Dvě z nich jsou předmětem této kapitoly.

1) Kadence běhu

Podle Danielse je prý až neuvěřitelné, kolik běžců nezvládá základy kdysi tak základního pohybu jako je běh. Základním problémem je, že běžci spíše "skáčou" z nohy na nohu, místo toho, aby běželi. Proto by si měl každý spočítat počet kroků za minutu (kadenci) při různých rychlostech běhu. Při výzkumném programu na OH Danielsův tým sledoval kadenci běžecké elity. Zřídka kdy klesla pod 180 kroků za minutu. Špičkoví běžci měli prostě rychlý přechod mezi dopadem a odrazem. Rekreační běžci běhají s kadencí 150 kroků za minutu, což je spojeno s pomalým přechodem, který stojí spoustu energie. Tato nízká kadence mimo to způsobuje delší letovou fázi kroku, čímž se zvedá těžiště těla příliš vysoko a způsobuje tak zase těžší dopad a větší spotřebu energie. Podle Danielse je zvýšení kadence možné u každého. Snažte se představit si, že našlapujete mezi řadami vajec, která nechcete rozbít. Okamžitě po dopadu se snažte také urychlit přechod k odrazu aktivní snahou pořádně se "horizontálně" zapřít proti podkladu. Podklad "nedusejte", jenom se po povrchu "valte". Tam kde to profil trati a povrch dovolí usilujte o kadenci 180 kroků za minutu. Roviny pohybu rukou se mají protínat nejméně 2 metry před tělem. Ramena volně svěšena, žádné násilné vypínání hrudníku a hrbení.

2) Došlap

Usilujte o jasný dopad. Nejvýhodnější je dopad na střední část šlapky i když ani dopad na patu nemusí být na závadu a výjimečně někdo dokáže být úspěšný i s dopadem na špičku nohy. Ten sice může zrychlit ve sprintu, ale pro vytrvalce přináší spíše křeče. Jednoduchým způsobem, jak zjistit svůj došlap, je běh naboso po měkkém povrchu (nejlépe písek) s koncentrací na první dotek šlapky s povrchem. Zkuste s došlapem lehce experimentovat. Třeba na plážích slunné Itálie. Ideální došlap dovoluje nejuvolněnější běh.

Při OB se s pískem pláží zřejmě nesetkáme. Základní význam má běh po lesních cestách. Dosud jsme si povídali o atletickém běhu po rovině a je třeba zmínit se o běhu v terénu.

Běh do kopce

Čím prudší kopec, tím výraznější pohyb rukou, rychlejší frekvence kroků, větší náklon těla dopředu a vyšší zdvih kolen. Krátké kopečky je výhodné "přejet" zvýšenou rychlostí a švihem. U všech kopců je důležité zrychlení na vrcholu s vědomím obnovení rytmu běhu.

V extrémně prudkých kopcích je vhodný přechod do chůze s hlubokým předklonem a výrazným kýváním rukama nebo opíráním se rukama o kolena. Hluboký předklon umožňuje dobré nadechnutí plic. Proto je možné vidět horolezce opřené o cepín v hlubokém předklonu téměř v každém filmu. V případě přechodu do chůze je na vrcholu mimořádně důležité vrátit se co nejrychleji do dobrého běžeckého rytmu.

Běh z kopce

Při mírných sebězích natahovat krok. Poněkud zvětšit předklon těla. Ruce mohou přejít z kývavého pohybu do kroužení (křídla). Při přechodu do roviny využít setrvačnosti, podržet co nejdéle dlouhý krok s vysokou frekvencí. Při prudkém seběhu je třeba brzdit. Běžíme po patách, roztažené ruce pomáhají udržovat rovnováhu. Běžíme s vysokou frekvencí kroků, tělo vzpřímené nebo v mírném záklonu. Nejprudší srázy je dobré "hopsat" bokem ke svahu.

Běh na nerovném podkladu (kamení, kořeny, drny)

Vysoká frekvence krátkých kroků umožňuje kterýkoliv krok v případě potřeby prodloužit. Předpokladem úspěchu je soustředěné pozorování terénu. Na kořeny pokud možno nešlapat, kloužou. Zvláště je-li vlhko nebo za deště. Při běhu kamením šlapat buď jen na kamení (jsou-li kameny velké, drsné a viditelné) nebo jen mezi ně (je-li k tomu prostor). Při běhu po kamenech do kopce nestoupejte nikdy na vysoký stupeň, vyžadující změnu rytmu. Raději přidejte krok a kámen obejděte. Běh musí být i v obtížných podmínkách plynulý a rytmický. Toho se dosáhne vyšším fyzickým úsilím. Je třeba zamezit tlučení kolen o sebe a klopýtání.

Překonávání překážek Dodržujte tyto zásady:
- Těžiště se musí pohybovat co nejplynuleji (viz. povídání o kadenci).
- Je třeba zvýšit dynamičnost a razanci pohybu, žádné opatrnické přešlapování.
- Na padlé stromy nešlapat, když šlapat tak na suky. Jinde kloužou. Počítat s prohnutím, je-li kmen tenký. Když podlézat, tak po čtyřech a pozor na hlavu!
- Při skoku do hloubky dopadat na obě nohy.
- V hustníku dejte ruce před obličej. Hodně času lze v tomto terénu získat dravostí.
- Kluzké lávky, balvany a led přebíhejte setrvačností po přímce bez velké síly do odrazu s vysokou frekvencí kroků.
- Na kluzkém terénu (bláto, sníh, led) se neodrážejte v jednom výrazném okamžiku velkou silou, ale "tahejte" menší silou po celou dobu styku nohy se zemí.
- V orientačním běhu je mimořádně důležitá "VOLBA STOPY". Volba stopy je věcí citu a zkušenosti závodníka. Zejména v obtížném terénu je však velmi důležitá a proto na závěr této kapitoly připomenu (podle metodiky ČSOB) některé zásady:
  -   Běhat vnitřní stranou zatáčky, ostré zatáčky zmírnit nadběhnutím a říznutím.
  -   Nevyhýbat se každé padlé větvičce a držet plynulou linii.
  -   Nešlapat do kaluží. Mohou být hluboké.
  -   Na pasekách se vyhýbat talířům po vývratech. Propadají se.
  -   Využívat stop od vozidel a chodníčků zvěře.
  -   V terénu i na cestách vyhledávat co nejpevnější odrazová místa.
  -   Při běhu do kopce šlapat na horní pevné okraje kamenů, kořenů a větví.
  -   Po dobré cestě běžet raději o pár kroků dál a odbočit do terénu kolměji, obdobně při šikmém přibíhání k dobré cestě.
  -   Při běhu úvozem, strží nebo potokem je dobré běžet esovitě, střídavě po jednom a po druhém břehu (svahu), ne však kamenitým a nepřehledným dnem. Při takovémto běhu a to především z kopce využívejte v obloucích odstředivou sílu.
  -   V obtížném terénu se dívejte dále než pod nohy, aby jste mohli volit stopu s ohledem na velké překážky a nezapráskali se někde v ostružiní.

Jarda Mikoška st.

Záblesky

  • Dne 24. srpna si řekli svoje ,,áno" Maroš Bukovác a Alena Janotová. Za oddíl jim přejeme vše nej do jejich společné cesty životem.
  • Programová komise Mezinárodního olympijského výboru jednala v Lausanne o programu ZOH 2006 v Turíně. Jedním ze sportů, který se nově ucházel o účast, byl lyžařský OB. Bohužel však LOB do programu neprošel.
  • K velkým změnám došlo ve světovém Rankingu WRE (už uplynul rok od minulého MS v Tampere, výsledky se přestaly počítat a tak jsou ve výsledcích velké zvraty). Do čela mužů se překvapivě dostal Švéd Frederik Löwegren (2. Ikonen, 3. Johansen, 4. Valstad, 5. Mamleev), v ženách suverénně dominuje Švýcarka Simone Luder (2. Staff, 3. König-Salmi, 4. Hellman, 5. Allberg). Velmi výrazně si polepšil Michal Horáček, který je zatím historicky nejvýše z českých závodníků - 12. místo, další naše zastoupení v první stovce - 36. Jedlička, 45. Zřídkaveselý, 49. Lučan, 51. Ticháček, 64. Matějů, 67. Hora, 68. Čech, 74. Losman, 98. Novotný, 100. Hepner. V ženách je na tom z našich nejlépe Dana Brožková, která je na 40. místě. (51. Térová, 59. Macúchová, 64. Stará. 67. Kovaříková, 79. Klapalová, 87. Klechová, 91. Stehnová a 95. Navrátilová).

Časopis orientačních běžců klubu ZBM
Šéfredaktor: David Kabáth
Na vydání tohoto čísla se podíleli:
David Kabáth, Libor Zřídkaveselý, Aleš Humlíček, Adam Chromý, Jakub Pracný
Jiří Zelinka, Petr Prokop, Jaroslav Brabec, Eva Kabáthová, Petra Navrkalová, Vít Zouhar
Toto číslo vyšlo 3. září 2002 - v tištěné podobě