ePolaris - 6/2004

Převzato z papírového vydání časopisu Polaris, při rozdílných tvrzením či údajích platí papírový Polaris. Některé části časopisu byly z různých důvodů vyjmuty.

Od čísla k číslu

Začaly prázdniny * Prvními vícedenními závody byla, jako již tradičně Cena střední Moravy, tentokrát však pětidenní * na CSM navázalo GP Slovakia * dvě desítky oddílových cyklonadšenců projely počátkem července celé Podyjí a část Rakouska * v polském Gdaňsku se běželo JMS. A medailová bilance ČR? 0-2-0 * dalšími českými závody byla GP Vamberk * od 16. do 18. července se běžel Botas Cup * o týden později proběhly největší letošní vícedenní závody - GP Silesia (přihlášeno bylo kolem 2000 závodníků) * členové SCM byli společně s juniorskou na soustředění ve Slovinsku a Švýcarsku * ve stínu GP Silesia zůstala pětidenní Bohemia, která se běžela na začátku srpna * s polovinou srpna se blíží i konec letošních prázdnin * předposledními srpnovými závody byly dvoudenní Pěkné prázdniny v Českém Ráji * potrénovali jsme na soustředění v blízkosti terénů letošního MČR na klasické trati u Rejvízu * prázdniny, jako již tradičně, uzavřela Cena východních Čech v režii LPU a West Cup (Potůčky)

Čas pro změnu

Tak je to tady. Člověk odmaturuje a aby bylo volného času víc a víc, tak je ho míň a míň. To se samozřejmě projevovalo na kvalitě posledních několika čísel Polarisu, což asi mnozí z vás stihli postřehnout (méně článků, chyby, atd...). Kdyby to tak šlo dál, tak by se vám příště dostalo do rukou už jen pár stránek s těmi nejnutnějšími pokyny a informacemi ohledně závodů. A proto je asi čas říct si dost.

Ale nezoufejte, toto není poslední Polarisové číslo, které spatřilo světlo světa. Již od příště se můžete těšit na nové, plnohodnotné vydání, v kterém se opět budete dozvídat o všem zajímavém z OB světa. Novým šéfredaktorem se stává Jirka Zelinka, který, věřím, bude mít více času i chuti do práce než v poslední době já. Ale jak už bylo mnohokrát napsáno a ještě vícekrát přečteno: "Polaris bude takový, jaký si ho uděláme", což znamená, že Polaris bude jen tak plný článků, kolik si jich napíšeme. Takže neváhejte a pište, ať je co číst!

David Kabáth

WOHE 2004

Tak pod touto zkratkou se skrývají letošní první prázdninové závody, tedy lépe řečeno dvojice závodů. A cože tato zkratka znamená. Tak především je to 10 startů v 11 dnech a mimo jiné také Week of Orienteering in the Heart of Europe. Pro ty, kteří pořád nevědí o čem je řeč hodlám psát o letošní Ceně střední Moravy a navazující Grand Prix Slovakia.

První z těchto akcí začala už 1.6., tedy v první prázdninový den ve večerních hodinách. Na programu byl doprovodný noční závod na krátké trati. Několik bláznů se tedy sjelo do Suchého už tento den, aby místo sledování semifinále fotbalového Eura pobíhali s baterkami na čelech po potemnělém lesíku v okolí penzionu Athena, kde bylo centrum celé Ceny střední Moravy. Když jsem do Suchého přijížděl, říkal jsem si, je zamračeno, ale na déšť to nevypadá. Snad pořadatelům vyjde motto závodů:"Na Suchém bude tentokrát sucho". Nevyšlo. Když už byl Suchý na dohled, jeho obraz náhle překryly kapky deště na předním skle autobusu. Smůla. Budu muset stan stavět v dešti. Po návštěvě prezentace jsem se dozvěděl, že fotbal má přece jenom přednost a start závodu je posunut tak, aby žádný z účastníků nepřišel ani o jedinou vteřinu onoho utkání. Bylo to docela kruté opatření. Měl jsem jít do lesa poslední a ještě s Chrobovou světluškou na čele. Ale co si stěžuju, alespoň to bude ta správná orienťácká romantika. Po skončení řádné hrací doby jsem se ale zděsil ještě víc. Nejenže Řekové nedali gól, ale k mé smůle ho nedal ani předtím tak ofenzivní český tým. To už asi půjdu do lesa se svítáním. Ještě že se prodlužovalo jen 15 min, alespoň něco pozitivního na té naší prohře :o).

Tak už jen 3 minuty do startu. Do lesa jde předposlední závodník. Hurá už tam taky půjdu. Blíží se půlnoc a já konečně startuji. Juch. Jednička celkem lechká, přesto nechávám asi 30 sekund na dohledávce. Taky mohli říct, že ty kontroly nemaj reflexní pásek. No nic hurá na dvojku. Ale co to? Najednou je světlo jak vedne a zezadu mě dobíhá Michal Henek startující 3 minuty přede mnou. Tak jo, du za ním. Přece jenou je to medailista z nočního... Jdem jak vedne, nestačím se divit. Prostě nářez. Ke konci předbíháme ještě několik dalších běžců. Na doběhu mě zdrhá, ale co tady už není o pokazit. Je z toho 3 místo a ztráto 65 sekund na prvního. Slušný. Kdyby Michal nepokazil pětku, tak to mohlo být i vítězství :o), skoda. Jsem dost unavenej a přesouvám se urychleně do stanu. Zítra se běží první etapa, takže musím bejt čilej.

Ráno se probouzím a po vylezení ze stanu mě kromě nového dne vítá Bořek s Matesem. No dovedu si představit i lepší probuzení :o). Ostatní pořád nepřijíždějí, tak se jdu proklusnout do lesa na tréninkovou mapu. Je to humáč. Prostě mapa Suchý. Po hoďce se vracím zpět a zase potkávám stejnou skvadru. S úsměvem se mě ptají, jak jsem si zaběhal. Odpovídám jim, že to bylo supr :o). Zanedlouho přijíždí Adélka s Kubou a Štěpánem. Konečně někdo normální. S Kubou se bavíme o včerejších nočních . Ptám se ho, kolik si myslí, že jsem dostal od Lály. Odpovídá, že tak 20 minut. S úsměvem mu odpovídám, že 25, a dodávám sekund. Občas se prostě vyplatí bezduše viset.

Čas startu první etapy se ale blíží. Je to krátká trať a běží se v prostoru mapy Přibytá summer 04. Jedná se o upgrade mapy z MČR družstev. Je trochu větší a prý zrevidovaná. Cestou na start se rozklusávám, ale cesta vede úzkým průsekem ve zdejším mokrém hustníku a po chvíli mě přestává bavit obskakovat pomalejší jedince. Přicházím na start a začínám se rozcvičovat. Začíná trochu krápat. Start se neúprosně blíží a hustota deště se rychle zvyšuje. No jo smůla, zase tu bude na Suchým "wet race". No nic všichni to maj stejný. Trať je vcelku dobrá, ale na závěr jsme prohnáni místními rozsáhlými hustníky. Je to jak skočit do rybníka. Trochu mi to kazí náladu. v cíli zjišťuji, že jsem dostal 11 minut. No jo šel jsem blbě, ale že až tak? Ostatním se dařilo o poznání lépe. Kuba bezkonkurenčně vyhrál. Adélka byla třetí a to i přes svůj zánět v koleni a faktu, že ji Humlík trochu nešťastně přihlásil do osmnáctek. V popředí se drželi i Maruška, Evička, Bořek a Humlík, i když ten šel H21C, které by vyhrál každej ........ i se svázanejma nohama. Večer jsme šli navštívit vyhlášení výsledků, kde byly k mému nemalému překvapení vyhlášeny i včerejší noční. Blbý bylo akorát, že se za ně nedostávaly medaile, jako za etapy, takže jsem se musel ještě snažit abych nějakou ukořistil. Při vyhlášení za náma přichází nějaká osoba (ženského pohlaví) a řka, že je ze zastupitelstva městské části Žabovřesky po nás chce, abychom napsali článek do jejich zpravodaje. Mates si z ní chvíli dělá srandu, že je syn Zhusty a já nevím koho ještě. Nakonec říká, že článek napíše. Jestli ho napsal, natož byl uveřejněn, bohužel netuším). Další den nám byla zapůjčena vlajka městské části. Jednalo se o víceméně dost šerednej kus hadru, ale aspoň jsme měli s čím dělat bordel.

Další den jsme se budili s tím, že se na shromaždiště druhé etapy musíme přesunout autobusem. Hodili jsme tedy do batohů potřebné věci a vydali se k zastávce autobusu. Čím více jsme se blížili k autobusu, tím více se stupňoval náš údiv. Jednalo se o mikrobus Ikarus maďarské provenience na podvozku Avie A21, který měl za sebou, počítám tak 40 let provozu. Nastoupili jsme tedy a ti z nás, jejichž postava se dá nazvat střední, orazítkovali strop tohoto úžasného vozidla. Následující zhruba sedmikilometrová jízda tímto strojem byla nezapomenutelným zážitkem. Řidič to smažil čtyřicítkou a mikrobus se klepal, jakoby se měl v každé vteřině rozpadnout. Ti co stáli, měli ještě nevýhodu v tom, že při každém otřesu otloukli strop. Asi po čtvrt hodině jsme z mikrobusu s úlevou vylezli a vydali se na shromaždiště. Jednalo se o poměrně malou louku v obci Buková, kam se všichni sotva vešli. Po okrajích nás ale mile překvapili výsledky předchozí etapy i s mezičasy, což se opakovalo i u dalších etap. Tento pořadatelský počin bych hodnotil velmi kladně. Je jednoduchý na realizaci a přitom vypadá hrozně machrovsky. Ale už dost o blbinkách okolo, přijeli jsme závodit, tak hurá do lesa. Běželo se na mapě V Jeřábech, která byla použita na MČR na dlouhé trati, které se konalo letos na jaře. Pro dnešní klasiku byla použita pouze západní část mapy a myslím si, že stavitel neměl problém s tím, kam závodníky ještě poslat, aby se netočilo furt na fleku. Trať bych hodnotil ze svého pohledu asi jako nejlepší etapu. Začátek jednoduchej v bílým, pak ňáký volby hustníkama a nakonec kratký postupy v rychlým bílým. Bylo to prostě pěkně postavený a počasí taky bylo v pohodě. Co se výsledků týče, dopadli jsme tak asi stejně, pouze Adélka zaznamenala výrazný propad. Tuhle trať prostě nešlo jít s jejím hendikepem líp.

Po závodě jsme se rozhodli, že máme hrozně moc času, a že se nám nechce jet zpátky opět autobusem. Tudíž jsme se vydali na procházku do Suchého přes prostor mapy Skalky. Adélka si pořád vzpomínala, jak tudy jezdila na bajkách a ke konci jsem přidal i svou trošku do mlýna, když jsme šli přes prostor tréninku. Byla to prostě pohoda. Po návratu do Suchého, ale opět počasí nezklamalo. Přehnala se menší vichřice, která nám zrušila oddílový tunel. Maruška si věci z něj stačila přemístit do sucha, ale Umi s Martinem Michlem byli bohužel trošku vyplaveni, načež to zabalili a odjeli se sušit domů. Bouře trvala asi půl hoďky, ale zanechala obdivuhodnou spoušť. Statika téměř všech tunelů byla výrazně narušena. Měli jsme docela štěstí, že se nám společně se sousedním oddílem podařilo ze dvou tunelů vytvořit jeden, a to ještě dost jetej. Polámané tyčky jsme použili k upevnění naší vlajky a hnedka to mělo na vyhlášeňí zase novou šťávu. Večer jsme strávili v penzionu Athéna, kde byl stolní fotbal a kulečník, takže o zábavu bylo postaráno.

Shromaždiště třetí etapy bylo ve Sloupu, takže nás čekala opět cesta mikrobusem. Tentokrát byla bohužel delší. Na shromaždišti hlásili, že se do sloupu orienťák vrátil po nějakejch třiceti letech. No jo, po téhle etapě mu to asi bude trvat zase tak třicet let, než se najde nějakej blbec, kterej sem přijede. Mapa měla poněkud malé rozměry, tedy rozměry by byly velké, ale půlka mapy byla pouze základovka. Originální způsob jak vyřešit problém s brzkým termínem dokončení mapy... Na zmapované půlce bylo velké množství vrstevnic a dominantní barvou byly veškeré varianty zelené. Běžela se krátká trať. Stavbu měl na starosti Aljoša. Tak to by bylo takové drobné intro, teď realita. Cesta na start vedla údolím potoka a byla zakončena velmi ostrým stoupáním v lese, na čemž bylo pozitivní jen to, že to nemusíme vybíhat v závodě. Problém byl i s délkou cesty na start, u které byly asi poněkud nesprávné jednotky (že by tam patřily míle?). To mělo za následek, že někteří jedinci měli problém se stíháním startu. Já jsem například dorazil pouhou minutu předem a to jsem si dával rezervu jek prase. Po zhlédnutí polohy první kontroly jsem se poněkud zděsil. No nic hurá dolů z kopečka. Začátek byl v bílým, ale možná by se to dalo kvůli hustotě vrstevnic nazvat hnědou. Pak probušit něco žlutozelených svinstev, jen proto abychom to vzápětí probušili zase zpátky. Pak hurá do "hnědýho" nad start. A pak konečně do zelenýho, a to hned tmavě. Odtud jsem si až do cíle zpíval hitovhu "Les je hustý, les je hustý", docela to sedělo. Dále nás až do cíle čekaly různé odstíny zelené a různá hustota zelených šrafů. Prostě orienťáckej zážitek "ako sviňa". Etapa se myslím líbila jen málokomu. Nejhůř na tom byla Adélka, která to neustála. Lépe řečeno to neustálo její koleno, načež to zabalila. Výsledkově to ale nakonec nebylo tak špatný a nikdo si výrazně nepohoršil.

Cestu zpět jsme tentokrát absolvovali autobusem. Odpoledne proběhlo zhruba ve stejném duchu, jako to minule. Pouze Matěj Rajnošek nás seznámil s jedním Švédem co tam běhal šestnáctky. Postupně jsme zjistili, že naše angličtina není zrovna excelentní. Bořek ho dokonce okouzloval Němčinou. Byla to docela komedie. No nebo spíš tragédie? Jak se to vezme.

Čtvrtá etapa se konala symetricky v Bukové na mapě V Jeřábech. To už byla naštěstí poslední cesta na shromaždiště zajišťovaná pořadateli. Přece jenom už toho bylo trochu moc. Shromaždiště bylo "překvapivě" stejné. Stejný byl také cíl. Lišila se jen použitá část mapy. Tentokrát se šlo do východní poloroviny. V ní je míň zelenýho a víc hnědýho. Jak vrstevnic, tak i kupek. Délka tratí byla tentokrát klasická. No jo, proč nevyužít celou mapu, že? Trať byla dnes navíc komplikována solidním vedrem. Po odstartování jsem čekal, že to bude víceméně totéž jako druhá etapa. To jsem se ale spletl. Bylo to víc na udržování směru v bílým, než na správnou volbu v hustníkách. Nelze ale říct, že by to bylo nezajímavý. Z terénu stavitel asi dostal maximum a to jde vždycky především, ne? Navíc to bylo docela běžecký. Tudíž se mi podařilo solidně vyžaketit. Ostatní ale vesměs zaběhli, takže vládla všeobecná spokojenost.

Po návratu do Suchého jsme zjistili své pozice v hendikepu, načež jsme se šli vyřádit na vyhlášení. Dále jsme chtěli vrátit vlajku, ale onu osobu, co nám ji zapůjčila jsme nemohli najít, tudíž jsme zakotvili v Athéně. Na druhou stranu, kam jinam v Suchém jit? Až později jsem se dozvěděl, že tu vlajku nakonec Mates vysomroval natrvalo. Aspoň máme s čím dělat ostudu na závodech, i když to má trochu "špatný" barvy.

Poslední etapa se konala v prostoru z MČR štafet, tedy prostoru staré mapy Věchtěnec. Nová mapa se jmenovala velmi originálně Věchtěnec summer 04. Od staré mapy se lišila tím, že měla poněkud větší formát. Velmi pozitivní bylo, že člověk dnes nikam nemusel jezdit a start měl "za stanem". Jen to počasí. No na druhou stranu, vzhledem k tomu, že jsme na Suchém ještě to jde. Na hendikepovém startu na některé z nás čekala procedura očíslování a pak hurá do lesa. Trať byla pěkná, i když tam bylo poněkud hodně terčíků, vzhledem k tomu, že to měla být klasika. To je teď ale hrozně moderní naflákat do lesa 30 kontrol a prohlásit to za klasiku… Blbý bylo, že jsem si ji nemohl pořádně užít, jelikož mě naháněl zuřivý soupeř. Měl jsem ňákou mínu a půl náskok. To nebylo dobrý. Na pětce mě měl. Smůla. Jdu chvíli s ním. Volí ale horší variantu do hustníku, který velmi důvěrně znám z našeho soustředka, konkrétně z tréninku příznačně nazvaného Tyčovina. Vykašlal jsem se na něj, nechal ho běžet a vochcal ho. Zmíněnými hustníky jsem projel jak nůž máslem. Jak by taky ne, tam už jsem bloudil v minulosti dost a dost. Hloupý bylo, že mě za nima zas dojel. No nic další hustník to jistí. Zas jde přede mě. Neva. Jdu na jistotu. Trochu kazím dohledávku. Sakra asi je přede mnou, je to v… Běžím dál, nikam nespěchám. Kazím dohledávku na skalce. Kdybych si blbec přečet popisy :o). A kdo mě nedoběhne. Jdem spolu. Hustník před předsběrkou to jistí. Zas jde přede mě. Prostě se nepoučil. Obíhá hustník. No nezná to tady. Tuhle část znám dost dobře ze soustředka. Tak hurá skrz hustník, hrázka, bažina, posed. Mám ji. Kde je? Asi za mnou. Kde jinde. Spěchám na sběrku. Vidím ho za sebou je rychlejší. Řve na mě, že chce razit zaráz. To určitě, přece to takhle nevzdám. Přidávám. Hurá vypouští. Je to tam. No zadarmo to nebylo. Říkám si, že to bylo dost zkušený… anebo haluzářský :o)? A co ostatní? Jára si už jen doběhl pro vítězství s luxusním 20-ti minutovým náskokem. No jo talent. Zbytek se taky držel, i když ne zas až tak hvězdně.

Pak už šlo jen o to jak se dostat domů. Jedinej autobus ze Suchého jel až dost pozdě odpoledne, takže jsem zuřivě sháněl odvoz, což bylo nakonec korunováno úspěchem. Ostatní samozřejmě měli odvoz zajištěnej. Tudíž jsme se po vyhlášení rozloučili a odkráčeli k příslušným vozům.

Doma mě čekala ale jen jedna noc. 7.7. totiž začíná Grand Prix Slovakia tréninkem. Ten jsem se ale rozhodl vynechat, jelikož se mi nechtělo brzo vstávat. Cesta po ose do Časté totiž není zrovna časově nenáročná. Nastoupil jsem tedy na ÚANu v Brně do mezistátní autobusové linky směr Trnava. Bylo to docela na pohodu. V Trnavě jsem přestoupil do místní slovenské linky do Časté. Dojel jsem tam vcelku rozumě, kolem šesté. Vydal jsem se na prezentaci. Tam jsem se dozvěděl, že mám odprezentováno. No jo, Arnošt s Peťou byly rychlejší. Přemístil jsem se tedy do kempu a postavil stan. To byl docela porod. Tak paterčata císařským řezem. Kemp se rozkládal totiž v okolí fotbalového ihriska, kde byla půda řekněme poněkud vyprahlá. Stan jsem tedy stavěl asi hoďku. Tedy stavěl, spíše přikolíkovával. Během toho navíc stavěli své stany v sousedství Luhačovice. To byl zážitek. "Paní Čvachtová" je prostě nepřekonatelná. Poté jsem zcela fyzicky i psychicky vyčerpán usnul.

Ráno jsem vyhledal Arnošta s Peťou , což bylo docela easy, jelikož bydleli ve vedlejším stanu. Vyřídil jsem s nimi finanční záležitosti a domluvil se s nimi na odvoz na shromaždiště první etapy. To se nalézalo v lese u nějakého penzionu. Bylo vcelku pěkný. Jediná vada byla, že cesta k němu vedla do kopce a Arnošt tam stihl zavařit auto. Holt Favorit je Favorit. Na shromaždišti už na nás čakal Kenia (vůbec jsem netušil, že tu bude) s Petrem Přikrylem. První etapa byla krátká trať a běželo se na rok staré mapě Dolinky, která byla použita jako model při loňském MEDu. Lesík to nebyl zrovna největší a bylo to moc pěkný. Tak trochu "really orienteering". Mapa byla na Malé Karpaty poněkud plochá, ale členitá. Podrost byl dost vydatný. Netykavky, Cesnak a Kopřivy, prostě klasika. Když jsem vyběhl na trať, tak jsem hned nepochopil hustníky a vyrobil jsem "malou" chybku. Pochopil jsem, že to bude hard, a podle toho se zařídil. Zbytek trati jsem vcelku zvládl. No co, kdyžtak platí krásné slovenské: "Nájdeš - nájdeš, nenájdeš - pohĺadáš". A jak, že skončilo moje porovnání se slovenskými reprouši. Vcelku dobře. Jednoho jsem dal, druhej dal mě. Navíc si mě ještě namazal Peťa Strachota. To je tak asi všechno konkurenceschopný co tam bylo. Zbytek to dostal fakt hodně a někteří se dokonce na devadesátiminutovém limitu vydiskali (trať měla 4500 m). A co zbytek? Arnošt nezazářil. Kenia okupoval přední místa v příchozích a "eliťačka" Peťa překvapivě nejistila poslední místo. Po závodě jsme ještě rozebrali kvality mapy. Například nás zajímalo, jak mapař mapoval malé světle zelené hustníčky nepravidelně rozeseté po celé mapě. Že by metoda "od stolu"? Takové drobnosti ale nemohly zkazit vynikající dojem z celého závodu. Bylo to prostě super.

Poté jsme se vrátili zpět do Časté. Navštívili jsme vyhlášení výsledků, které se konalo v amfiteátru v obci Častá. Večer jsme využili jedinou výhodu našeho kempu a sice, že na hřišti byla hospoda. Tak jsme pěkně poseděli.

Na druhou etapu se jelo autobusem. Slováci se ale vytáhli. Jelo se Karosou a nedávné zážitky s Ikarusem byly zapomenuty. Shromaždiště byla na louce uprostřed lesa. Tak tady se fakt nedalo parkovat. Běželo se na mapě Parina v měřítku 1:15000, které loni posloužila, jako prostor na klasiku při MEDu. My jsme ale měli na programu zkrácenou. Po včerejších zkušenostech jsem čekal, že to bude nádherný, ale byl jsem trochu zklamán. Jednička byla v hustníku, který jsem trochu nepochopil. Dvojku jsem taky trochu nezvládl. A pak to začalo být až trochu příliš easy. Po šestku to bylo lehký a skopce. Tak to by mi ještě nevadilo, ale pak to začalo bejt ještě lehčí a do kopce. To bylo zlý. Navíc to ještě lehčí znamená, že to bylo z 95% po cestě. Dostal jsem docela solidní kládu a jistil čtvrté místo. Jediné pozitivum bylo, že se běželo krásným lesem, což orienťáka vždycky potěší.

Zpátky se nám nechtělo jet busem (kromě Peťy), takže jsme si udělali nádherný výlet po zdejších kopcích. Krajina je tady fakt okouzlující. Navíc jsme pěkně pokecali. Bylo to prostě super. Večer jsme tradičně zašli do hospody na Corgoně.

Zvyšující se délka tratí vyvrcholila ve třetí etapě. Byla to klasika v novém prostoru, který sousedil s mapou Parina. Tentokrát se jelo auty a shromaždiště bylo na louce nad obcí Doĺany. Jednalo se o závod WRE a tak měla naše eliťačka Peťa zvýšenou motivaci. Mapa se jmenovala Ompital a byla v měřítku 1:10000. Byla to docela solidní plachta, jelikož prostor měl 10 km2. Cesta na start byla docela náročná, ale na druhou stranu, lepší to vylízt na start než pak v závodě. Na startu jsem zjistil, že to bude nádhera. Hned jednička byla docela solidní oříšek. Bylo to přes údolí, kde to chtělo co nejrychleji přijít na to, že se to fakt vyplatí oběhnout. Pak následoval traverz ve svahu zakončený průběhem mezi dvěma oplocenkama, za kterými byl dost drsnej hustník. Zasekal jsem se tam tak na půl míny. Prostě to nešlo ani na jednu stranu :o(. Tady už mě bylo jasný, že to nebude jenom nádherný, ale taky drsný. No nic hurá do kopečka. Pak trošku roviny. Pak následovala nejhezčí pasáž. Byl to takovej skalnatej svah na jehož vrcholu byly skalní plotny. Připadal jsem si tam jak ve Finsku. Prostě nádhera. Pak hurá dolů do hustníčku, obtraverzovat vrchol, promotat se mezi oplocenkama a vyřešit dlouhý postup, kterým jsme se už vraceli k cíli. Pak ještě něco ktátkých postupů a hej hou do cíle. Byla to nádhera. Rozhodně nejlepší klasika co jsem letos zatím šel. Takový by měly být všechny klasiky. Nádherný a zpropadeně náročný (jak mapově tak fyzicky). Pak už jsem jen počkal na ty co se tam trápili na delších tratích :o). Někteří to ale zbaběle zabalili. Peťu nedonutily dokončit ani body do WRE. Odpoledne se prohlásila nemocnou a odjela s Arnoštem do Brna. Smůla, těšil jsem se, že budu mít odvoz :o(. Večer pak proběhl v podobném duchu, jako ty předchozí, pouze starší osmnácti let měli ochutnávku vín na hradě Červený Kameň. No jo smůla chyběl mi půl rok... (pozn. ochutnávka byla už v pátek - Arnošt)

Poslední etapa měla centrum u hradu Červený Kameň nad Častou. Na MEDu se tam šly štafety. Mapa se jmenovala Červený Kameň a byla to desítka. Jelikož mě tam nikdo nemohl odvézt musel jsem si ráno přivstat. Po příchodu na shromaždiště jsem se šel podívat do hradu. Byl fakt hezkej. Neměl jsem ale moc času. Musel jsem se připravovat na závod. Vybíhal jsem totiž do hendikepu třetí. Za sebou jsem měl o minutu jednoho ze slovenských reproušů. Říkal jsem si, že si prostě zopakuju Cenu střední Moravy… To byl dobrej plán. Start byl na shromaždišti, takže to nebylo daleko. Můj start se blížil. Jdu na to. Ha je to plochý, ňáký terénní tvary a na jednom místě dost šutrů. Běžím v klidu. Stejně mě doběhne. Jdu čistě. Pořád mě nedobíhá. Neoběhl mě někde? Ale kde? Šel jsem čistě. Přidávám. Nabíhám do šutrů. Trochu moc rychle. Nechávám tam tak půl míny. Tak sakra, kde je. CSM se zjevně neopakuje. Běžím čím dál tím rychlejc. Už jsem na divácký. Vypadá to dobře. Spěchám. Sakra kde je ta kontrola? Nechávám tam přes mínu. To je blbý. Čeká mě už jen sběrka. Slovák furt nikde. Nechávám tam další půl míny. Běžím do cíle. Vyčítám. Dobrý, je to tam. Asi za dvě minuty dobíhá reprouš. Tak to bylo štígro. Později jsem se dozvěděl, že ještě na divácké jsem v etapě vedl. Asi jsem nešel až tak pomalu :o).

Nyní už na mě čekalo jen vyhlášení. Nejdřív se vyhlašovalo WOHE. Vítěz osmnáctek bral flašku vína. Sakra, proč sem ten Strachota jezdil :o). No nic neva. Stoupám si na svůj třetí stupínek. Dostávám diplom, jakousi keramickou potvoru a Klimatexový ponožky. Aspoň něco. Teď už se jen co nejrychleji dostat domů. Spěchám dolů do Časté. Balím stan, což už šlo podstatně rychleji než jeho stavba. Jen taktak stíhám bus do Trnavy. Super budu doma celkem rozumě. V Trnavě přestupuji na mezistátní linku směr BRNO. Hurá za nějaký čtyři hoďky jsem doma. Po cestě si přehrávám všechny nové zážitky. Všechno to, co začalo před jedenácti dny. Jedenácti dny, ve kterých jsem běžel deset závodů. Byla to nádhera., hlavně to Slovensko. Za rok jedu na GPS zas. Přejíždím hranice. Už jsem skoro doma. Vzpomínám na to, jak jsem 1.6. běžel noční, jak jsem bušil hustníky ve Sloupu… Vystupuju na ÚANu v Brně. Tady to před jedenácti dny začalo… Je sedm hodin. Jsem unavený. Jedu domů. Čeká mě tam teplá vana. Už se těším. Musím si odpočinout. Za týden mě čeká Botas...

Zelda

Cyklovýlet do Podyjí

Jak asi mnozí z vás vědí, tak jsme se na začátku července vydali na cyklo výlet do Podýjí. Sešlo se pár zajímavých řádků o jednotlivých dnech, a tak je máte tady:

Pondělí

První naše vyjížďka vedla do rakouského městečka Retz. Po úspěšném překročení státní hranice nás čekal dlouhý kopec. Díky tomu, že Zlatka píchla kolo, jsme zastavili na svačinu. Pak už jsme přes krásný starý mlýn pokračovali až do Retzu, kde nás přivítal déšť. To někteří využili k posezení u kávy v příjemné hospůdce. Potom jsme už pokračovali zpět do naší vlasti, avšak na hranicích píchla kolo Hanka. Někteří pokračovali dál a ostatní asistovali u opravy kola. Za nějakou chvíli jsme se všichni shledali až na Evičku s Adélkou, které se omylem vydali znovu do Rakouska a aby toho nebylo ještě málo, tak jsem píchla i já. Kolo hbitě opravili Vašek s Milošem a pak už jsme jeli zpět do Čížova. Tam nás čekala dobrá večeře a příjemný večer a pak jsme šli spát.

Marie + Jolča

Středa

Bylo, nebylo, ale spíše asi bylo (jinak bysme si to totiž nepamatovali). A byla středa - špaget třeba! Ale pěkně od začátku. Naším dnešním cílem bylo dolnorakouské městečko Horn, které se nám mělo na dvě noci stát naším novým domovem. Hranice jsme projeli bez problémů, ale hned za nimi nás Rakušáci přivítali odporným kopcem. Protože tam ale mají jinak fakt hezký silnice, tak jsme jim to teda odpustili, no. První zastávku (s obědem v balíčku) jsme si udělali na křižovatce cyklostezek, druhou na rozhledně (postavenou na počest Papeže J. P. II.!), která byla vysoká neuvěřitelných pak 25 m. Těsně před Hornem následoval skvělý sjezd všech sjezdů (to jsme ovšem ještě netušili, že ho za dva dny budeme jaksi šlapat opačným směrem..) V Hornu jsme se zastavili v zahradě muzea, kde nás zaujala kamenná houpací židle. Nakonec jsme se ubytovali v Kunsthausu. No a k večeři jsme si uvařili ony už zmíněné špagety! Evička všechny bezkonkurenčně trumfla, a to jak v počtu talířů, tak v objemu špaget. Dejv se sice marně snažil ji překonat, ale ukázalo se, který z členů rodiny má větší žaludek.Pak jsme si vyrobili velice chutné zákusky (např. cornflakes + nutella). No a pak jsme hráli karty, a pak nás poslali spát. A zazvonil zvonec a pohádky je konec! Všichni dál šťastně žijí, pokud se ovšem nepřejedli špaget.

Honza + Hanka

Čtvrtek

Jako každý den, tak i čtvrtek začal probuzením a snídaní. Cesta byla naplánována z Hornu do Kremže, poté se měla silnější skupina vydat kolem Dunaje do Meltu a zpět do Hornu. Slabší jedinci by pak dojeli do asi 15 kilometrů vzdáleného Langerloisu na vlak. Každopádně toto byl jen plán.

Po snídani jsme teda vyjeli. Cesta byla docela pohodlná a byla skoro po rovině. Problém nastal až když Maruška píchla a protrhla si i plášť. Miloš ale plášť částečně opravil, ale přece jenom se musel vyměnit. V Langerloisu, který byl po cestě, se nedal koupit. Tak jsme jeli dál. Zorka nás v jednu chvíli vyděsila, když nám sdělila, že asi ztratila klíče. Ale jeli jsme dál vesnicemi, a pak jsme konečně dorazili do Kremže. Chvilku se naše 17-ti členná skupina motala po tamních cyklostezkách až nakonec jsme zastavili v parku. Zorka po chvilce zjistila, že má klíče stále u sebe a že je neztratila. V parku jsme si dali svačinu, chleba s pomazánkovým máslem a nuttelou, Vašek šel po svačině Marušce koupit plášť a tím jsme se zpozdili. Poté jsme dojeli k Dunaji a Maruška dostala nový plášť. Najít most přes Dunaj a cyklostezku na druhé straně nám chvíli trvalo, ale pak jsme se nakonec dostali na fyzicky nenáročnou stezku kolem Dunaje. Příroda kolem nás byla pěkná. Po rovné asi 20 kilometrů dlouhé cestě nás čekala hráz s plavební komorou. Zrovna jela kolem nějaká loď, tak jsme se dívali, jak se komora pomalu naplňuje. Nám slabším a zmoženějším zbývalo něco kolem 30 kilometrů, těm ostatních (tedy Vašek, Honza, Marek a David) zbývalo ještě 60 kilomterů. Těch 30 km na nádraží trvalo strašně dlouho, protože foukal vítr.Na tomto úseku se nestalo nic zvláštního až na Adélčin pád. Odřela si koleno a loket. Po této úmorné cestě se už všichni těšili do vlaku. Bylo tam málo místa na kola, ale nějak jsme se tam vecpali. Do Hornu jsme ale přijeli pozdě a nemohli si v shopu koupit kuře, a tak naší večeří byl kebab a dobrá rýžová kaše. Dneska si mnozí zajeli svůj rekord.

Petra a Anička

Zhodnocení od vedení:

Termín: 11.7.2004 až 18.7.2004

Pobyt:

5 dní v Čížově, což je dědina asi 3 km od rakouských hranic, umístěná na okraji Národního parku Podyjí. Je to poměrně málo navštěvovaná (stále tedy krásná) oblast v okolí meandrující řeky Dyje, která vyhloubila hluboké údolí. Ze srázů nad údolím je několik pěkných vyhlídek na řeku (výškový rozdíl asi 300m). Lesy jsou listnaté až smíšené, ve východní a jižní části přecházejí ve vinice. Celá oblast je v místech bývalého hraničního pásma, a tedy na území ČR byla celá za zátarasy. Část Národního parku je v Rakousku, hranicí je řeka Dyje.

3 dny v Hornu, což je pěkné městečko asi 50 km od Čížova směrem jižním. Oblast mezi Hardegem (městečko na straně rakouské hned za hranicí) a Hornem vytváří v západní části náhorní plošinu, (po překonání výškového rozdílu od řeky Dyje, k Hornu se zase výrazně klesalo). Na této náhorní plošině, kde byl velmi malý motoristický ruch (naštěstí), velmi pěkné silnice a cyklostezky, jsme se pohybovali mezi poli a lesíky - příjemná cyklistická cesta. Část východní je více zvlněná, je tam více vinic.

Účastníci: 12 dětí ve věku 13 až 22 let, 5 dospělých

Nocleh a strava:

V Čížově na zahradě hospody U Švestků ve vlastních stanech, oddílový stan byl úschovnou pro kola. Snídaně a večeře nám vařili, oběd byl formou balíčku. V Rakousku jsme si nakoupili a uvařili sami. Technické zázemí bylo výborné, opravy kol velmi rychle prováděli Vašek a Miloš.

Sportovní a poznávací charakter:

Denně jsme jezdili kolem 55 km, nejvíce z Hornu k Dunaji 110 km, někteří až 150 km. Celkově jsme najeli 450 km, někteří až 600 km za týden pobytu. Poznali jsme kus krásné krajiny.

Jitka

Juniorské mistrovství světa 2004

Krátká trať JMS: První medaile

V polském Gdaňsku se v letošním roce konalo Juniorské mistrovství světa. Prvním závodem byla krátká trať. Skvěle si vedla Radka Brožková, když získala stříbrnou medaili. Ve finále krátké trati vyhrála na trati juniorek (4.1 km, 12 kontrol) Švédka Helena Jansson časem 28.59, se ztrátou 1.09 si po skvělém výkonu doběhla pro stříbro Radka Brožková, bronz získala Finka Anni-Maija Fincke. Další z našich - 16. Krčálová, 20. Panchártková, 47. Tichovská, 55. Kovářová. Jediná češka, která se nedostala do A finále Michaela Przyczková vyhrála B-finále.

V juniorech (4.6 km, 14 k) byl nejlepší Nor Audun Bierkheim Nilsen před největším favoritem Švýcarem Matthiasem Merzem, třetí skončil Simonas Krepsta z Litvy. Našim se moc nedařilo, nejlepší z nich Palas skončil na 16. místě, Procházka byl 18. (30. Šedivý, 40. Rajnošek, Komanec a Háj byli disk).Václav Komanec se navíc zranil a do programu JMS již nezasáhl.

Bramborová klasická trať

Druhým závodem byl závod na klasické trati. Český juniorský tým v obou kategoriích útočil na medaile, ale v obou skončili čeští závodníci nakonec těsně za stupni vítězů, když Janu Panchártkovou dělila od medaile minuta a Jana Procházku 12 vteřin (a 22 vteřin od vítězství).

Za poměrně velkého tepla se běželo na mapě Dolina Radości 3 (1:15000). Juniorky čekala trať o délce 8.1 km s převýšením 340 m, juniory pak 11.5 km (480 m). Ve smíšeném lese s velmi dobrou průběžností a velmi vertikálně členitém terénu (velké množství údolí o hloubce zhruba 50 m) byly připraveny na první pohled snadné tratě, na kterých však mnozí dělali chyby.

V juniorkách vyhrála výborně fyzicky připravená Finka Silja Tarvonen skoro o 2 minuty před Norkou Veline Stalder, bronz vybojovala Alison O' Neil z Velké Británie. Skvělý závod zaběhla Jana Panchártková, která skončila s odstupem 3:22 na vítězku (a minutu na třetí místo) na 4. místě. (5. Flatekval, NOR, 6. Jansson, SWE). Solidní umístění získalo i trio Krčálová (16.), Kovářová (19.) a Tichovská (32.), naopak vůbec se nedařilo dvojici našich nejzkušenějších. Včerejší stříbrná medailistka Radka Brožková doběhla na 82. místě, Przyczková obsadila až 98. pozici, když se během závodu zranila.

Závod juniorů byl velmi vyrovnaný. O vítězství favorita Matthiase Merze ze Švýcarska před Martinem Johanssonem ze Švédska rozhodla jediná sekunda, bronzový Simonas Krepsta z Litvy měl na vítěze ztrátu 10 sekund a čtvrtý Jan Procházka pak 22 sekund ... Výborný výkon našeho borce znamenal jen "velkou bednu". Do první desítky se prosadil i Jan Šedivý, který skončil na 9. místě (26. Rajnošek, 34. Háj, 50. Palas).

Double pro Švédsko, stříbro pro Česko

Juniorské mistrovství světa končilo závodem štafet. Skvělými výkony na druhých a třetích úsecích získali obě zlaté medaile junioři a juniorky Švédska. Čeští junioři ve složení Palas, Šedivý, Procházka získali stříbro, první štafeta juniorek skončila čtvrtá, druhá štafeta pak sedmá.

Závod se běžel v blízkosti druhého největšího města přístavního souměstí - Gdyně. Pro závod pořadatelé připravili mapu Krzyżowa Góra 1:10000, tříčlenné štafety juniorek měly předpokládaný čas vítěze 35 min. (cca 5 km), u juniorů pak 45 min. (7.5 km). Terén byl obdobný jako v závodě na klasické trati (kopce s převýšením až 50 m, velmi dobře průběžný smíšený les, občas hustníky, mnoho cest a pěšin).

České štafety běžely ve složení: Palas, Šedivý, Procházka - Brožková, Krčálová, Panchártková - Tichovská, Kovářová, Przyczková.

Rozdělení do tréninkových skupin

Od září:
skupina A - Václavíková Anna, Zelinka Ludvík + začátečníci
skupina B - Macháčková Klára, Macháčková Zuzana, Chromá Katka, Brlica Jan, Hýblová Tereza
skupina C - Kolaříková Anna, Jíchová Petra, Říha Jan, Vlková Karolína

Tréninky:
   středa září (1.9. v 15.30 u Bohémy) - mapový trenink v okolí Brna dále dle rozpisu
   od října Milénová, Lesná 16:00 až 17:00 běh venku, 17:00 až 18:00 teorie v klubovně
   čtvrtek od 2.9. skupina A tělocvična na ZŠ Kotlářská 15:00 až 16:00 hod.
   skupina B, C ZŠ Kotlářská 4 - hříště, od listopadu tělocvična 16:00 až 17:00 hod.

Pro Skupinu B, C - rezervujte si čas na oblastní soustředění žactva 17.9. až 19.9 v Ruprechtově.

Začátečníci budou platit oddílové příspěvky 700,- Kč (+ popř. 200,- Kč zálohu na závody) až na rok 2005 v lednu.

Kontakty pro nové členy: Eva Kadlecová mobil 607588313, Jitka Kabáthová mobil 602201917

Záblesky

  • Na MS MTBO v Austrálii nominováno! V říjnu nás budou v Austrálii reprezentovat 4 ženy - Hana La Carbonara, Markéta Jakoubová, Michaela Lacigová, Marie Hrdinová a šest mužů - Lubomír Tomeček, Jaroslav Rygl, Martin Ševčík, Michal Tihon, Radek Ticháček, Milan Šrůta.
  • Vychází nový časopis. V OB se v této době stále něco děje, vše se snaží zachytit časopis Orientační běh. Jeho páté číslo je připraveno do tisku a mělo by být k dispozici na závodech ŽA a ŽB-Čechy v Tisu u Blatna. A na co se mohou čtenáři těšit? V rubrice Krok za krokem do repre je rozhovor s Vladimírem Lučanem, dozvíte se o vícedenních závodech, velká část časopisu je věnována MTBO (Poděbradka Bike Adventure, Český pohár v Jihlavě, M ČR v Novém Boru, nominace na MS MTBO), nechybí metodika, informace o SCM ve Zlíně, informace o nacházejícím MS ve Švédsku, komentář šéftrenéra Radka Novotného k nominaci na MS, pozvánky na hlavní domácí závody podzimní sezóny (M ČR na klasice, M ČR štafet a kubů), pár bulvárních zpráv a hodně informací o nadcházejícím MS ROB v Brně. Předplatitelé si jej mohou vyzvednout u Zhusty.
  • Nominace na záříjové MS ve Švédsku: klasika: Horáček, Novotný, Jedlička - Brožková, Stehnová, Stará; middle: Lučan, Hoáček, Smola - Stehnová, Klechová, Macúchová; sprint: Lučan, Smola, Ropek - Brožková, Macúchová, Štěrbová; štafety: muži ještě nejsou - Macúchová, Stará, Brožková.

Časopis orientačních běžců klubu ZBM
Šéfredaktor: David Kabáth
Na vydání tohoto čísla se podíleli:
David Kabáth, Libor Zřídkaveselý, Jiří Zelinka
Toto číslo vyšlo 3. září 2004 - v tištěné podobě