ePolaris - 09/2005

Převzato z papírového vydání časopisu Polaris, při rozdílných tvrzením či údajích platí papírový Polaris. Některé části časopisu byly z různých důvodů vyjmuty.

Slovo úvodem

Tak a je tu předposlední letošní Polaris. Jak se již stalo k Liborově nevoli tradicí, tak má zase trošku nadváhu. A právě velké množství článků v tomto a všech předchozích letošních číslech mě donutilo k přemýšlení o tom, který že to článek je vlastně nejlepší, který mě nejvíce zaujal, u kterého jsem se nejvíce nasmál. Zatím jsem na to nepřišel… Domnívám se však, že autorům těch dobrých článků by se měla nějakým způsobem vyjádřit úcta a možná i trochu vděk. Napadlo mě tedy, že by nebylo špatné formou ankety sestavit žebříček nejlepších článků v tomto ročníku Polarisu a povzbudit tak jejich autory do další „literární“ činnosti. To jakým způsobem budu řešit hlasování zatím nevím, ale do uzávěrky dalšího čísla, kdy hodlám anketu spustit, na to určitě přijdu. Výsledky by se pak měly, podle mých aktuálních představ, objevit v prvním čísle dalšího, již osmého ročníku Polarisu. Při čtení následujících stránek tedy již nyní můžete přemýšlet, zdali, právě některý z článků z tohoto čísla není oním zlatým hřebem letošního ročníku...

Nyní mi už zbývá jen popřát vám všem mnoho krásných chvil s naším oddílovým časopisem a samozřejmě také příjemný začátek nového tréninkového roku.

Zelda

Výkon Měsíce

Ačkoliv se od vydání poslednho čísla Polarisu příliš nezávodilo, tak nebyl velký problém najít nějaký hodnotný výsledek. Našel se dokonce jeden víc než dobrý. Olaf dokázal sprint na SP v Itálii dokončit na nádherném sedmém místě a tudíž si vysloužil zařazení do této rubriky. Jediným problémem je skutečnost, že se již nějakou dobu nachází v Číně, kde skvělým způsobem běhá závody série PWT a vrátí se až dlouho po uzávěrce tohoto čísla. Je tedy zřejmé, že nebylo v mých silách udělat s ním tradiční rozhovor. Aespoň slabou náhradou tak může být článek o této akci z jeho pera. O rozhovor s Olafem však ochuzeni nebudete. Jen co se vrátí ze své mise na východě, tak si jej pozvuk diktafonu a udělám s ním velký rozhovor o všem, kde uspěl od SP v Itálii, přes MB v Supersprintu, Zhusta Cup až po PWTčka.

Zelda

OJROMÍTINK 2005

Sezona se blížila ke konci, družstva a štafety byly za námi a přišel reprezentační trenér. Že prý jedeme na Euromeeting.

A tak jsme jeli. Jeli jsme v úterý 27.9. (ano, to bylo MČR NOB), jeli jsme do Estonska, jeli jsme 19 hodin, jeli jsme Transitem a jeli jsme Iva, Janča, Radka, Šéďa, Mrazák, Beťák, Osin, Sláva a já.

Vezmeme to chronologicky. V úterý jsme se všichni srazili v Náchodě a kolem osmé hodiny večerní se nalodili a vyrazili. Už ve středu odpoledne jsme byli na místě. Dorazili jsme do městečka Polva (tam, co bylo JMS 2003) kde na nás čekala paní Taima a jela s námi do nedaleké „vesničky“ (několik rozptýlených domů v lese) Taevaskoja, kde jsme bydleli. Ačkoliv jsme se báli, ubytování bylo skvělé. Měli jsme tři pěkné pokojíčky v podkroví a vše šlapalo jako hodinky. Široko daleko jen my devět plus dvě slečny v kuchyni. I když jsme nemohli po té zdlouhavé cestě ani chodit, vyrazili jsme na lehký výklus po lese. No, šlo to ztuha.

Čtvrtek, dorazili Švýcaři. Bydleli v patře pod námi. Jinak jsme absolvovali dva krátké a lehké tréninky na blízkých okolních mapách. Byla zima a pršelo, a tak se nám moc nechtělo :-). Les byl pěkný, ale zarostlý a podmáčený.

V pátek začal ofišl program akce. Dopoledne modelový trénink, kde jsme se poprvé potkali i s ostatními výpravami (všichni totiž bydleli v Polvě) a odpoledne byl první závod – sprint. Běželo se přímo v Polvě. Centrum bylo v supermoderní hale a na nádherném hřišti, ale běhalo se mezi hnusnými paneláky. My, kucí, jsme se teda na první čtyři kontroly podívali do nedalekého, dost zarostlého lesíka, ale na celkovém dojmu z prostoru závodu nám to nepřidalo. Dopadlo to jak to dopadlo, výsledky si můžete přečíst v přehledu. Jen dodám, že vyhrál mistr světa ve sprintu, takže všechno bylo v pořádku :-)

Sobota – klasická trať. Předpokládaný čas vítěze 88 min. Běželo se přímo v lese kde jsme bydleli a shromaždiště nám přes noc vyrostlo za barákem (doslova a do písmene). Les byl rovný, celkem čistý, jen podél řeky byly všelijaké takové ty vrstevnicové kudrlinky, však to znáte. Závod to byl ukrutně rychlý. Já se svým časem 88:01 jsem byl 4. od konce :-)

Neděle – štafety. Stejný les, stejný areál, stejná mapa (jen v měřítku 1:10 000).

Na startu jsme měli 3 želízka (jak jinak) - Ženy (Ivča, Radka, Janča). Muži A (Šéďa, Mrazák, Beťák) a Muži B (Raimo, Osin, Sláva). Závod to byl ještě rychlejší než včera. Jediné neobvyklé bylo osobité farstování (farstovaná byla 1., 9. a 11. kontrola, a to tak, že hodně)

Holky po skvělém rozběhnutí skončily 6. Závod mužů měl opačný průběh, nejlépe šel Beťák na posledním úseku, ale zase tak, že ve velkém stylu – nejlepší čas dne. A to konkurence nebyla zanedbatelná. Pánové byli nakonec 4.

A nezbývalo, než sbalit věci, zamávat slečnám z kuchyně, přemluvit lotyšského dopravního policistu, ztratit se v Lotyšsku a najít se v Litvě, projet celé Polsko… a byli jsme zase v Náchodě. Tak takový byl výlet do dějiště MS 2006, doufám, že ti, kdo tam pojedou reprezentovat příští rok, budou úspěšnější…

Rajmo

Výsledky sprint:
H21E: 1. Emil Wingstedt 13:47; 2. Antti Harju 14:12; 3. Peter Öberg 14:23; ... ; 44. Zdenek Rajnosek 15:47;

Výsledky long:
H21E: 1. Antti Harju 71:10; 2. Emil Wingstedt 72:48; 3. Erik Öhlund 73:29; ... ; 49. Zdenek Rajnosek 88:01;

Výsledky relay:
M21E: 1. Sweden I (Erik Öhlund, Erik Axelsson, Emil Wingstedt) 127.30; 2. Sweden II (Peter Öberg, Erik Andersson, Mikael Olofsson) 129.52; 3. Finland I (Kim Fagerudd, Tuomas Tervo, Antti Harju) 130.56; ... ; 17. Czech II (Zdenek Rajnosek, Osvald Kozak, Pavel Slavik) 157.23;

Beta Cup 1.-2.10. 2005

Po piatich rokoch v ZBM sa prvý krát chytám pera (teda vlastne klávesnice), aby som Vám priblížil svojimi očami prvý októbrový víkend v Zastávke u Brna, kde sa konali v tesnom slede za sebou hneď tri preteky v orientačnom behu. Boli to dva oblastné rebríčky bežnej dĺžky s intermezzom trojkombinačného šprintu typu les-ulica-park s netradične umiestneným štartom (k tomu neskor). Súhrnný názov podujatia bol BETA Cup, ktorý (kto by to bol povedal) zorganizoval oddiel BETA URSUS Orienteering v spolupráci s Oddílem orientačního běhu Třebíč. Dokumenty týkajúce sa podujatia sú prístupné na stránkach http://www.beta-ursus.wz.cz/oo_beta_cup.php. Zelda neskor zistil, že sme boli údajne jediní dvaja žabiňáci, ktorí sa zúčastnili všetkých troch pretekov, čo sa mi takmer nechcelo veriť, lebo stále sa tam mihali nejaké červeno-čierne dresy. Ak je to naozaj tak, to by ma teda zaujímalo, kde ste sa Vy ostatní flákali :-). V každom prípade má táto skutočnosť na svedomí, že teraz miesto prípravy na utorkovú prednášku z bioinformitiky píšem do Polarisu. Ďalšie rozprávanie bude mierne autobiografické, lebo vačšina toho, čo si ešte spred 1 ½ mesiaca pamätám sa udialo na tratiach (H21), a tam som bol hlavne ja, potom ešte ja a ja, nejaké kontroly a ešte pár ľudí, ktorí až na výnimky bežali úplne opačným smerom :-(.

V sobotu som vyrazil z Brna na poslednú chvíľu a bez autoatlasu s nejistou predstavou, že Zastávka u Brna sa nachádza niekde za Rosicami, čo sa v zápätí potvrdilo. Potom som stihol už len ohodnotiť organizátorov podľa toho, ako úspešne rozmiestnili na uliciach šípky s oranžovými symbolmi OB a ako mali zorganizované parkovanie. V tejto náročnej disciplíne postúpili organizátori do ďalšieho kola bez straty desiatky. Inými slovami, mal som kde parkovať. Vďaka rýchlej práci depa som tiež postúpil o jedno políčko vpred (pre tých, ktorí poznajú spoločenskú hru Formule) a tak mi ostalo trochu času popozerať si na stenách školy staré plány mesta (ak je teda Zastávka mesto, čo asi nie je), z ktorých som sa dozvedel, že Zastávka u Brna sa kedysi volala Boží Požehnání čižě Segen Gottes podľa čiernouhoľného zdroja rovnakého mena.

Cestou na štart prvej etapy som ocenil pre mňa novinku, keď cesta na štart míňala cieľ, kde si mohol človek odložiť vetrovku alebo sveter. Bola to taká veľká novinka, že po dobehu som na vetrovku vobec nepomyslel a musel som sa pre ňu asi 100 metrov vracať (ešte dobre že nie celý kilometer zo zhromaždišťa). Pokiaľ ide o trať preteku, tá bola veľmi pekná, ale to máte ťažké, lebo mne sa páčia všetky trate (a úplne najviac tie s oranžovo-bielymi lampiónikmi čo sú vždy uprostred kolečka na mape; posledných niekoľko rokov dokonca pípajú a blikajú ...). Pokiaľ ide o pretek, najprv som hneď prvú kontrolu prebehol asi o 100 metrov, čo je celkom výkon, keď zoberieme, že od štartu k nej to bolo tak 150. Na tretej kontrole sa mi podarilo dobehnúť dvoch maníkov v zelených dresoch a neskor ešte o pár rokov staršieho kolegu Věžníka a celý pretek sme potom bežali minimálne vo dvoch, aj keď som si párkrát myslel, že už-už uniknem, neunikol som. To by zas na druhej strane nemusela byť až taká výhra, keď uvážime, že dvaja bežci nájdu obyčajne kontrolu rýchlejšie než jeden. Vzápatí sa mi potvrdil opak a na 11. kontrole som sa nechal zmiasť výkrikom kolegu a obaja sme potom hľadali ako pakovia asi tri minúty jamu, okolo ktorej som predtým prebehol vo vzdialenosti dobrých desať metrov (lepší kúsok sa mi podaril len raz pred pár rokmi na majstrovstvách Talianska, keď som pribehol ku kontrole, prečítal jej číslo, v duchu konštatoval, že nie je moja a začal sa škriabať do strašného kopca k nasledujúcej drevárskej plošinke, aby som sa o minútu vrátil naspať a označil si SI chip). Ale naspať do Brna. Ďalšou lahodkou šprintu bol fakt, že tu boli dve najbližšie umiestnené kontroly zo všetkých mnou absolvovaných pretekov. Odhadujem to tak na šírku cesty s chodníkom plus 6m, povedzme 16 m. Ak ste zažili kontroly, čo boli k sebe bližšie, tak by ste o tom mali napísať do Polarisu. Pretek som dobojoval a zaznamenal na svoje pomery slušný čas, hlavne ak od neho odčítam všetky tie zbytočné prestoje na trati, ale na Zeldu a Kubu to nestačilo :-), tí si odniesli pekné 4. a 6. miesto (no, priznám sa, že som sa ich nepýtal či aj z ich pohľadu). Nasledovala pauza.

Po obede sa bežal šprint v okolí zhromaždišťa s cieľom priamo na dvore školy, čo bolo celkom dramatické pre pár jednotlivcov, ktorí si v mape alebo pri odchode na štart nevšimli, že zberka je na opačnej strane ulice a bežali priamo na dvor. Mňa zaujala, ako som už v úvode naznačil iná špecialitka tejto etapy. Štart ako taký bol mimo mapy a odber máp bol na jej úplnom okraji. Priznám sa, že to ma celkom zmiatlo a trvalo mi dobrú minútu, kým som sa na tej mape našiel. V tej chvíli som bol už pomerne hlboko v lese, takže som sa uspokojil s letmým pohľadom smerom k lampiónu mapového štartu (Pst!) a vyrazil som na jednotku (zaujímavé, že dievčatá, čo sa zmätene vracali na štart tesne predo mnou nestačili spustiť v mojej hlave výstražné signály). Po šiestej kontrole nasledoval náhly prechod do mestského prostredia, kde som sa chvíľu cítil ako ryba vo vode, lebo mi to pripomenulo mestské orientačné behy, ktoré sú pomerne populárne v Taliansku. Nevysvetľujte si to zle, les je najkrajší, ale kto absolvoval napr. orienťák v Benátkach, tak bude tušiť, že aj v meste sa dá stratiť, hlavne keď v orienťáckej mape z nejakých zvláštnych dovodov autori neuvádzajú mená ulíc! Ale my sme v Zastávke. Dobre som sa cítil len do chvíle než som dorazil na kontrolu číslo 10, kde som asi minútu bezprízorne pobehoval z miesta na miesto, časom spolu s ďalšími dvoma ľuďmi, než sme pochopili, že DUK (dobre utajená kontrola) leží o tri metre nižšie, a že sa k nej nedá celkom dobre ani skočit, ani dostať cez súkromný pozemok, a že bude najlepšie obehnúť celú veľkú budovu aj so záhradkou, čomu sa zrejme moj mozog celú tú minútu podvedome bránil. Neskor som počul v šatniach ľudí hovoriť, že boli aj takí, ktorí tam skočili a takí, ktorí sa prerazili dvoma plotmi a súkromným pozemkom. Čas v cieli nič moc, ale synovi, ktorý po štyroch rokoch zas hosťoval v drese ZBM sa podarilo po trojminútovom blúdení na štarte a jednej 90-stupňovej chybe v uliciach dobehnúť na treťom mieste v H12, tak sme sa mohli spolu tešiť z jedného tvarohového koláča. Na stupni víťazov bola ešte Lenka Koporová v D12N.

V tretej etape som si vyskúšal, čo znamená naraziť na energetické dno. Z dovodov, ktoré sa mi nepodarilo presne analyzovať, sa mi tak na 7.kilometri prestali točiť nohy a ledva som sa doplazil do cieľa tretej etapy. Keďže som na to utrpenie chcel čím skor zabudnúť, išiel som radšej rýchlo domov sa osprchovať. Dodatočne som sa vo výsledkoch dočítal, že Zelda si s prehľadom dobehol v H18 pre pekné prvé miesto. Okrem toho mi neostalo v hlave nič, o čo by som sa mohol s Vami podeliť. Okrem toho stále nemám pripravenú tú prednášku z bioinformatiky. Takže majte sa, užívajte si zimy a snehu (no, veď predtým je ešte oddielový prebor), a ak budete chcieť vedieť, koľko ho na horách napadlo, možete skúsiť odkazy na mojej stránke http://www.fi.muni.cz/~lexa/weather.html

Matěj Lexa

Výsledky sobota:
D12: 1. Šulerová Hana 37.26; 2. Jemelíková Denisa 38.24; 3. Hrušková Barbora 41.05; 4. Chromá Kateřina 43.41; ... ; 7. Macháčková Zuzana 56.26; ... ; 10. Macháčková Klára 58.09; ... ; 12. Svobodová Klára 85.24; D21C: 1. Uvizlová Martina 46.39; 2. Jemelíková Lada 47.48; 3. Pilgrová Jana 52.30; ... ; 5. Kadlecová Eva 59.05; ... ; 10. Zounková Dana 87.49; D35: 1. Bravená Alexandra 48.46; 2. Klusáčková Jitka 51.33; 3. Chroustová Petra 51.52; ... ; 14. Chromá Eva 93.59; 15. Chamonikolasová Jana 111.13; H21C: 1. Palas Jan 45.37; 2. Hlaváč Jirí 50.24; 3. Kozumplík Aleš 53.41; 4. Zelinka Jiří 54.10; ... ; 6. Pracný Jakub 54.56; ... ; 14. Lexa Matej 63.00; ... ; 24. Zvárik Tomáš 96.01;

Výsledky sprint:
D10N: 1. Koporová Lenka 33.47; H12: 1. Hájek Pavel 11.17; 2. Záveský Filip 17.27; 3. Lexa Alan 19.25; H21C: 1. Klusáček Matěj 15.02; 2. Palas Jan 15.32; 3. Bravený Adam 15.50; ... ; 6. Pracný Jakub 17.01; 7. Zelinka Jiří 17.19; ... ; 13. Lexa Matěj 22.04;

Výsledky neděle:
D12: 1. Šulerová Hana 24.42; 2. Jemelíková Denisa 25.03; 3. Koporová Petra 25.56; ... ; 9. Chromá Kateřina 43.56; D35: 1. Hrstková Dana 61.22; 2. Jurenová Iveta 62.08; 3. Čechová Zuzana 63.04; ... ; 11. Chamonikolasová Jana 83.36; H18: 1. Zelinka Jiří 56.02; 2. Černík Pavel 71.42; 3. Hladílek Jan 94.51; H21C: 1. Fučík Karel 59.40; 2. Prášil Marek 59.41; 3. Vladan Henek 62.16; ... ; 26. Lexa Matěj 98.30; ... ; . Zvárik Tomáš DISK;

Bajky v Brně

Mám napsat článek o bajkách ,který sme pořádali v Ochozu ,jelikož byly zhruba před měsícem tak to bude asi dost krátkej a nesouvislej text.

Shromaždiště bylo na hřišti pod chatou ve které se spalo na oddíláči v roce 2002.Na hřišti byl i dojezd sobotního a nedělního závodu který se podle mě vcelku podařily uspořádat.Mapa na které se jelo v sobotu se jmenovala Kurvahošigutenábend a v neděli Vildenberk.V lese bylo celkem dost mokro protože oba dva dny nebylo zrovna hezky ,ale aspoň na vyhlášení který bylo v neděli odpoledne se udělalo hezky. Závody to byly pěkný a povedený.

Steeve

Naším oddílem pořádaný dvojzávod byl posledním v celé MTBO sezóně a tak na tomto místě naleznete rozhovor s Adélkou, která se ze všech žabiňáků umístila nejlépe. Skončila druhá v kategorii D.

Zelda: Nazdar, před letošní sezónou jsi říkala, že si chceš v ženské kategorii v bajkách hlavně pořádně zazávodit. Čekala jsi, že si, že dokážeš závodit o tak přední příčky?
Adélka: Já jsem o tom vůbec nepřemýšlela, jak budu dopadat na závodech, já jsem chtěla hlavně dobře jezdit a mít s těch závodů dobrý pocit.

Zelda: V sezóně se ti podařilo vyhrát dva jednotlivé závody. Ceníš si víc těchto vítězstí, nebo celkového umístění?
Adélka: Těchto vítězství, protože na celkovém umístění se dost výrazně podílí asi tak zhruba dva průměry, které mám a myslím si, že rozhodně celkové umístění vůbec nemá takovou hodnotu, jako ty dvě vítězství.

Zelda: Během sezóny ji byla sice dvakrát první, ale často se ti také stávalo, že jsi skončila kolem dvacátého místa. Čím byla dána ta relativní nevyrovnanost?
Adélka: Já nevím, mě to příjde docela normální, prostě se zadařilo a nezadařilo. Díval ses třeba na výsledky Báry Hančíkové?

Zelda: Popravdě řečeno jsem to moc nestudoval, ale tak pokročíme dál. Jak se ti líbily jednotlivé závody letošní sezóny?
Adélka: No musím říct, že nejvíc se mi líbily závody ve Zlatých horách, tam byla i nejlepší atmosféra. To byly vopravdu skvělý závody. A ňák já si ty začáteční už moc nepamatuju, ale tak jo, líbily se mi celkem. Rozhodně se mi moc nelíbily závody v Plzni, protože to byla taková rovina a já mám radši když je to pořádnej terén a kopcovatej, jako třeba ve Fryštáku. Ty závody byly taky fajn.

Zelda: Jak je možné, že v bajkách dorostenky dokáží porážet ženy. Já si myslím, že v klasickém pěším OB se to tolik neprojevuje.
Adélka: No já nevím. Jak je možné, že třeba takovej junior může porážet ňáký dost dobrý muže v klasickém OB?

Zelda: Já si myslím, že v těch dorostenkách je vás víc, že tam je to markantnější.
Adélka: Ale v ženách je jich míň než v pěším.

Zelda: Tak pokročíme dál. V letošním roce se poprvé počítala MTBO Grand Prix. Jak vnímáš tento, tuto soutěž?
Adélka: Upřímě řečeno, já teda moc nevím, jak jsem v ní dopadla. Myslím že vyhrála Markéta. Jako vnímám to relativně pozitivně, ale netvrdím, že se tím nějak výrazně zabývám.

Zelda: Když jsme tak u Markéty, jak se, jak hodnotíš své výkony v porovnání s ní?
Adélka: Tak Markétka jezdí rozhodně líp, má prostě lepší, je vidět, že je zkušenější nedělá takový chyby v mapě jako já. Já jí porážím jedině v závodech, kde je to víc na fyzičku, protože já to dokážu o něco víc napálit do kopce, ale když jde o to zvolit lepší postup, a tak tam je samozřejmě lepší ona, protože je chytřejší a prostě je na tom mnohem líp, takže já si myslím, že ona v elitě, kde ty tratě jsou rozhodně těžší mě bude dost drsně dávat, to je jako celkem jasný.

Zelda: Ty jsi v letošní sezóně zaznamenala i značné úspěchy v klasickém pěším OB. Čeho si vážíš víc, těch výsledků v MTBO nebo v orientačním běhu klasickém?
Adélka: Já myslím, že se to nedá srovnat a mimochodem jaký myslíš ty výsledky úspěšný v klasickém OB? Já teda moc žádný nevidím.

Zelda: Tak třeba čtvrté místo na mistrovství republiky na sprintu.
Adélka: To byla náhoda.

Zelda: Pro příští sezónu jsi si vyjela licenci E svým druhým místem. Jak vidíš své naděje v této kategorii?
Adélka: Já nevím, já to zatím ňák neřeším, hlavně abych nebyla třeba úplně pořád úplně poslední.

Zelda: Děkuju za rozhovor a přeju, ať se ti příští rok daří.
Adélka: Taky děkuju a vymysli si nějakej lepší pozdrav Zeldo.

Zelda

Výsledky sobota:
D14-18: 1. Švábková Lenka 34.25; 2. Trnovcová Daniela 40.03; 3. Kiacová Zuzka 41.53; ... ; 7. Rambousková Hana 59.08; H14-18: 1. Krajča Tomáš 25.58; 2. Bogar František 27.32; 3. Moravec Marek 27.48; ... ; 5. Zimmermann Jakub 29.55; ... ; 8. Mazúr Martin 30.52; ... ; 13. Tišnovský Martin 38.07; H19-39B: 1. Bogar Leoš 55.07; 2. Král Václav 55.25; 3. Chaloupský David 55.54; ... ; 24. Stehlík Martin 67.24; ... ; . Dušek Vladimír DISK P: 1. Janský Jiří 38.21; 2. Hájek Daniel 39.49; 3. Kotačka Václav 40.49; 4. Zimmermann Štěpán 45.46;

Výsledky neděle:
D: 1. Ryglová Kateřina 73.02; 2. Podrábská Marie 75.34; 3. Jurečková Leona 75.47; ... ; 10. Matulová Dana 85.07; ... ; 33. Čermáková Michaela 99.59; D14-18: 1. Švábková Lenka 54.20; 2. Doležalová Monika 59.02; 3. Kiacová Zuzka 59.31; ... ; 7. Rambousková Hana 84.12; H14-18: 1. Krajča Tomáš 65.26; 2. Pospíšek Marek 67.58; 3. Bogar František 71.17; 4. Zimmermann Jakub 72.49; ... ; 9. Mazúr Martin 89.56; ... ; 12. Tišnovský Martin 106.45; P: 1. Hájek Daniel 49.53; 2. Zimmermann Štěpán 51.18; 3. Hojný Martin 52.52; ... ; 13. Dušek Vladimír 88.23;

World Cup - Final Round, Italy 2005

Buon giorno, italiano! To že Italové sice pořádat neumějí neznamená, že nemůžou uspořádat jeden z nejpěknějších světáků vůbec. A proč? Protože vybrali nádherné terény, navíc pro každou disciplínu charakterem zcela jiný. Event centrum byste našli v 1600 m.n.m v horském středisku Monte Livata asi hodinku cesty východně od Říma. Jo jo, jen takový kousek od Říma se nachází jedny z nejpěknějších hor, které jsem kdy navštívil. Kam se podíváš kolem sebe všude nádherné kopce od 1500 metrů do 2 tisíc. Něco jako naše zalesněné Krkonoše ale mnohem rozsáhlejší. Prostě nádhera kterou občas mezi stromy prokoukne skála či horská víska, domečky s bílých kamenů namačkané na sebe v prudkých svazích. A k tomu když se přidala ranní mlha mezi hřebeny hor, tak se s tím nemohl měřit ani Svatopetrský chrám ve Vatikánu či Koloseum.

Po MS v Japonsku nabízel italský svěťák šanci poměřit se na závěr sezóny opět v normálních klimatických podmínkách. Už jsi opět bojoval jen s mapou a terénem, né s pekelným podnebím, hady a pavouky.

6 závodů v 6 dnech. Nic tak strašného pro reprezentanty. A navíc 2 krát z toho sprint.

Jdeme na to. Na úvod na scénu přichází middle. Kvalifikace i finále v jeden den. Prostorem jsou zarostlé pastviny. Kraviček je sice poskromnu ale šutříků, kopečků a neprostupných keřů nepočítaně. Velmi technické tratě. Mnoho závodníků nedokázalo pořadně přečíst specifický rukopis mapaře, navíc ten nezvyklý terén, to vše hraje do karet Míšovi Mamlejevovi, který od svatby žije trvale v Itálii a tak ho trať asi příliš nepřekvapila. Vyhrává rozdílem třídy a fenomén middlů Thierry Giurgue na 3. místě nechápe, jak to Míša mohl proběhnout tak rychle. Čeští kluci si po závodě sečetli své nejlepší mezičasy, přesto český superman ztrácí 3 minuty na vítěze. Holky propadák, v klukách solidně zaběhl Smola - 17.flek.

Další ráno. Míříme osahat jednu z taliánských vesniček jako modelový trénink pro kvalifikaci a finále sprintu. Pamatujete na ghetto v Třebíči? Tak to co nás čeká, bude 2 krát těžší.

Kvalifikace i finále si byli dosti podobné. Kvalifikace začínala ve velmi zarosteném lesíku plném skal, pak se násilně běžeckou vložkou přesunula do města a běžely se dvě kola úzkými uličkami kolem hradu. V podstatě byla těžká jen první část. Zato finále se zapíše do dějin sprintů pořádaných IOF, že by konečně změna po vzoru PWT? Už né více krosů?A aby toho nebylo málo, tak se na závod zatáhlo, spustil se déšť a vše se schovalo do mlhy (nebo hustého mraku?). Nízká viditelnost a trenér Radovan naznačuje, že to může být obtížné jako noční orienťák.

Začátek opět v lese, prudký svah, sbíhá se dolů, kontroly ze shora nejdou do poslední chvíle vidět. Není čas kouknout ani o jeden postup dál. A nejednou vbíháš do města. Uličky široké sotva metr, plno schodů, zákoutí, podchody. Fíha, to je orienťák. Doporučuji navštívit stránky www.tero.fr (Thierry Gueorgiou) a stáhnout si video, jak Tero probíhá po závodě úzkými uličkami. A co na to Češi? Uvěřili zvolené strategii – běželi pečlivě, nohy nepředbíhaly hlavu a přineslo nám to první super výsledky. Já (olaf) jsem skončil 7. a konečně jsem se podíval do společnosti velkých es :-) Ale přesto mě zastínila Zdenča Stará svým super 4. místem :-) Raritou sprintu se stal Belgičan VAN GASSE Etienne, který při semifinále doběhl na 1. kontrole Mathiase Mertze (Švýcar) a pak to za ním odvisel do cíle, že si málem urval nohy z pr…. Tímto výkonem vyhrál kvalifikační skupinu a to mu zajistilo start ve finále před momentálně nejlepším sprinterem Danielem Hubmanem(Švýcar). A po té co byl už na 4. kontrole o minutu doběhnut, vydržel v háku a přiběhl si pro krásné 5. místo!

No a jdeme dál. Máme tu ryzí horskou klasiku. Chlapy čeká 16 km a 800 metrů převýšení v nadmořské výšce od 1500 do 1900 metrů. Startuje se v opačném pořadí světového poháru. Vybíhám s číslem 31. Taktika jako včera hlavně to pečlivě odmapovat. Kouč říká jedem na kvalitní výkony v lese né na umístění. I když to s tím samozřejmě souvisí. Ale to že chceš uspět, to za tebe neuběhne. Takže proč nad sebou vytvářet větší než už tak dost vysoký tlak mezinárodních závodů. K čemu bych ten závod tak přirovnal? Vzpomínáte na MČR na klasice na Rejvíze? Terén to byl sice odlišný, přesto v mnohém podobné. Byla zima, spousta kopců a traverzů, kde nesmíte polevit a pak třeba po 70 minutách tohoto vypětí vběhnete do oblasti mnoha detailů a musíte zvolit tu správnou kupičku. Cesty se ideálním postupům dost vyhýbali, stavitel vám nic neulehčil. Byla to taková ta pravá klasika, taková jak si po ní stýskal Zelda v minulém čísle. V posledních 10 minutách už jsem bojoval v křečích, přesto velmi dobré mezičasy, ale být tam ještě o kopec víc, tak mi praskly lýtka. Opět jako na sprintu přibíhám do cíle a vedu, jenže teď je v lese ještě 30 papírově silnějších závodníků. Dvou-minutový startovní interval nahrává sbíhání, závod se zrychluje. Do cíle náhle přibíhá jako raketa Mats Haldin a za ním už sotva běžící Nor Österbö a Dán Terkelsen. Pro Chrise Terkelsena to znamená návrat na vrchol. Po 7 letech je zpět. Po dlouhých zdravotních problémech se dokázal vrátit až na vrchol! Rozdíl v konkurenci mezi muži a ženami: 34 mužů doběhlo se ztrátou 10 minut od vítěze, v ženách to zvládlo jen 5 žen. Co na to češi? Smola 11. místo , Dlabaja 16. Pro mě stejně cenné jako 7. místo na sprintu. Opět počítáme českého supermana. My 4 čeští kluci porážíme vítěze o 15 vteřin. Dobrý, hmm. Řeklo by se 4 proti 1. Jenže Chris běžel už od 5. kontroly s Haldinem a od půlky s Österbem. Takže výhoda byla spíš na jeho straně.

No a máme tu poslední den, před banketem je potřeba si udělat hlad a žízeň. Při startu 1. úseků mrholí a je zase brutální mlha. Stejný prostor jako na klasiku, ale nahlídneme i do závrtových oblastí. Moc pěkný závod. Kluci běží parádně, sestava Švihovský, Dlabaja, Smola, pohybujeme se stále ve předu, nikdo z nás na trati neprochyboval víc jak půl minuty. Nakonec končíme 5. Třetí místo bylo blízko, ale zároveň stejně blízko nám byli i 7. Švédové. Konkurence je tvrdá. Vyhrává Švýcarsko B před Francií a třetí končí Švýcarsko A.

Po té co Švýcaři dobyli japonské císařství dobyli i Taliánsko. A mj. Simone opět vyhrála co se dalo.

Olaf

Výsledky middle Q:
men1: 1. LAKANEN Jonne 19:45; 1. ANDERSSON David 19:45; 3. HOTT JOHANSEN Holger 19:53; ... ; 25. DLABAJA Tomas 26:52;

Výsledky middle F:
menB: 1. DUNCAN Jonathan 28:54; 2. BINDER Martin 29:24; 3. KÄRNER Olle 30:31; ... ; . DLABAJA Tomas DISK;

Výsledkysprint Q:
men1: 1. LUND Mikkel 14:14; 2. LAKANEN Jani 14:30; 3. ADAMSKI Philippe 15:25; ... ; 8. DLABAJA Tomas 16:43;

Výsledky sprint F:
menA: 1. HUBMANN Daniel 13:29; 2. CRANE Matthew 14:12; 3. GUEORGIOU Thierry 14:16; ... ; 7. DLABAJA Tomas 14:49;

Výsledky long:
men: 1. TERKELSEN Chris 88:54; 2. GONON François 89:11; 3. LAUENSTEIN Marc 89:33; ... ; 16. DLABAJA Tomas 93:39;

Výsledky relay:
men: 1. SUI 2 (SCHULER, MÜLLER, SCHNEIDER) 128:10; 2. FRA (GONON, RENARD, GUEORGIOU) 130.05; 3. SUI 1 (HUBMANN, MERZ, LAUENSTEIN) 130.20; ... ; 6. CZE (SVIHOVSKY, DLABAJA, SMOLA) 133.29;

JEC

Tradiční podzimní akcí juniorské reprezentace je účast na Junior european cupu. Cntrem toho letošního se stala metropole rakouského Štýrska Graz. Na závodníky čekaly 3 náročné dny plné o-závodění.

Prvním setkání s rakouskými terény byl trénink na mapě netradičního měřítka 1 : 7 500. Ukázka terénu byla podobná odpolednímu závodu ve sprintu. Terén byl členitý s množstvím rozvětvených údolí, zářezů a rýh. Les byl převážně listnaty a až na vyjímky i velmi dobře průběžný. Po tomto úvodním seznámení, ubytování a rychlém obědě na nás čekal odpolední sprit. Centrem závodu se stala místní střední zemědělská škola uprostřed jabloňových sadů. Závod byl podobný rannímu tréninku a až na jedno opravdu zarostlé údolí to byl členitý terén s dobrou průběžností. Barvy ČSOB hájila dvnáctka reprezentantů z nichž 3 byli z našeho oddílu – Kuba Pracný v H20 a Jára s Chrobákem v H18. Odpolední sprint se nevydařil Chrobákovi a tak se našim nejúspěšnějším žabyňákem stal Jára, ketrý obsadil slušné 12. místo, Kuba v juniorech byl 17. Z čechů zvítězili Simona karochová a Štěpán Kodeda.

V sobotu jsme měli pohodové stávání. Centrum závodu na klasické trati bylo přímo v místě naeho ubytování a do cíle jsme to měli sotva 200 metrů. I cesta na start byla pohodlná a převážnou část jsme strávili na sedadlech do kopce se valícího autobusu. Stejně jako ve včerejším sprintu čekaly i dnes na závodníky velmi dobře připravené a orienťácky velmi zajímavé tratě. Les byl o něco více členitější a stavitel připravil i několik zajímavých postupů na volbu postupů střídajících se s krátkými úseky v složitějších částech lesa. V kategorii H18 to dlouhou dobu vypadalo je československý pohár a jen vítězný nor Daehli narušil československou hegemonii. Z mla´dochů byl opět rychlejší Jára, který byl o místo lepší než Chrobák, pátý. V juniorech běžel Kuba dobře a obsadil velmi pěkné 11. místo. Z čechů tentokráte na vítězství dosáhla jen Simona Karochová. Odpoledne nás čekal rychlo prohlídka Grazu a večer banket s diskotékou.

Posledním závodem byly nedělní štafety. Tentokráte se závodilo již jen ve dvou kategoriích D a H. Na startu tak v obou kategoriích bylo dosatečně mnoho štafet a závod byl místy opravdu velmi zajímavý. Stavitel opět nezklamal a i přes použití nejtriviálnějšího způsobu větvení = Motala = 3 různé tratě, připravil trenérům i závodníkům velmi zajímavou podívanou. Nám se nepodařilo závod ozeběhnou úplně bez chyb a tak jsme po obou prvních úsecích něco málo ztrácely. Závod se však mnohokráte otočil a přesypal ve svém pořadí. Nás potěšil samotný závěr, když výborně finišující Vojta Král doběhl na prvním místě (Kodeda+Chrobák+Král). I druhé štafetě se celkem dařilo a v konečném pořadí vybojovalo pěkné 12. místo. Naše dívky také nezklamali a v stejně zajímavém závěru vybojovaly stříbrné medaile (Krafková+Tichovská+Duchová). Po perfektním obědě a diskotéce na místním asfaltovém plácku před benzínkou nás čekalo již jen závěrečné vyhlášení a dlouhá cesta domů.

Jelikož tato akce byla pro Kubu první reprezentací naší republiky v orientační běhu, tak jsem si jej pozval k diktafonu, aby se s námi podělil o své dojmy a zážitky.

Zelda: Nazdar Kubo, poprvé jsi byl nominován na nějakou akci juniorského výběru. Co to pro tebe znamená?
Kuba: No tak pro mě to znamená určitě splnění si jakéhosi snu, nebo jakéhosi cíle, který jsem měl a samozřejmě je to pro mě, bylo to pro mě něco nového a jsem za to rád, že jsem byl na nějakou takovou akci nominovaný.

Zelda: S čím si na JEC odjížděl, čehos tam chtěl dosáhnout?
Kuba: No tak prošel jsem si výsledky, které měli na juniorském mistrovství světa ti jednotliví učastníci tam, co byli a dal jsem si cíl, že bych v jednom z individuálních závodů byl rád do desátého místa.

Zelda: Jak hodnotíš konkurenci, která se na JEC sjíždí a celkovou úroveň těch závodů?
Kuba: No tak, protože to pro mě byla první akce takovéhoto rázu, tak se těžko hodnotí ta konkurence, ale myslím si, že byla docela slušná.

Zelda: jak odnotíš závod na shortu, což je poměrně netradiční distance?
Kuba: Tak byl to zajímavý závod, možná, že trochu bych měl výhrady k některým věcem ohledně třeba velikosti koleček na té mapě, že to bylo vlastně zvětšená, byla to zvětšená vlastně mapa z desítky mě přišlo. A jinak to byl hezký závod a mě se docela líbil.

Zelda: A co ostatní závody? jak se ti líbil výběr terénů?
Kuba: Tak výběr terénů, myslím si, že nejhezčí byla klasická trať, ta skýtala velice nádherné volby postupů, které vlastně v letošním roce na žádném závodě našem nebyly a terény byly hezké, nádherné lesy, možná že, ta klasika se mi líbila nejvíc. Štafety a krátká trať, ten les byl taky hezký, ale ne tolik.

Zelda: na JECu jsi podal tři poměrně vyrovnané výkony, kterého z nich si vážíš nejvíc?
Kuba: No tak, myslím si, že výkon na krátké trati nebyl úplně optimální, převážně z fyzického hlediska. Klasická trať, ta se mě povedla, dle mého názoru, daleko líp, jsem s ní spokojený, i když k tomu desátému místu mě chybělo takovejch sedm vteřin, ale to byl docela, poměrně dobrý výkon. Myslím si, jak mapově, tak fyzicky, i když ňáké chyby se tam samozřejmně našly, hlavně v té, hledání těch ideálních postupů. No a se štafetami jsem taky poměrně spokojený, asi stejně jak s tou klasikou, tam si myslím, že jsem podal to nejlepší, co ve mě bylo, tam jsem hledal minimálně chyby, v kterých bych se mohl zlepšit.

Zelda: V kategorii dvacítek jste jeli na JEC z České reprezentace pouze dva, s Broňkem Přibylem jsi měl poměrně vyrovnanou bilanci. Jsi spokojen s tím, co jsi předvedl vzhledem k nominaci na nadcházející MSJ?
Kuba: No myslím si, že na nadcházející MSJ pojedou převážně letošní osmnáctky, nebo ti, co byli vlastně v letošním roce osmnáctky, protože se domívám, že jenom přece jejich úroveň, hlavně fyzická připravenost je poměrně lepší než naše, ale myslím si, že mapově možná máme něco navrch, než ty osmnáctky letošní, ale fyzicky ztrácíme doopravdy hodně a tak s Broňkem jsme tam podávali vyrovnané výkony a já si mysim že jsem spokojený s tím, co jsem tam předvedl.

Zelda: Takže si myslíš, že máš šanci bojovat o nominaci na MSJ?
Kuba: To je těžká otázka. Hodlám trošku změnit přípravu pro nadcházející sezónu, hodlám se hlavně soustředit na ktátké tratě, takže tomu trochu podřídím trénink na jaře, vynechám nejspíš dlouhou trať, o tom jsem teď přesvědčený, po sezóně, že vynechání dlouhé trati může jaksi pomoct k těm dalším výkonům, protože tam přece je únavný závod a pak naruší trošku tu sezónu jarní a hodlám se taky účastnit míň oblastních žebříčků a soustředit se na pár závodů, které si na jaře vyberu a na nich se snažit podat co nejlepší výkon.

Zelda: Děkuju za rorhovor a přeju, ať ti, ať se ti ta nominace na MSJ výjde.
Kuba: Taky děkuju.

Zelda + Zhusta

Výsledky short:
Men -18: 1. Kodeda Stepan 18:16; 2. Rathgeb Christoph 18:21; 3. Krajcik Michal 18:42; ... ; 12. Zimmermann Jakub 20:11; ... ; 19. Mazur Martin 20:34; ... ; 40. Chromy Adam 22:34; Men -20: 1. Mathys Jonas 18:06; 2. Gösswein Csaba 18:10; 3. Fraser Scott 18:19; ... ; 17. Pracny Jakub 20:05;

Výsledky long:
Men -18: 1. Daehli Magne 54:38; 2. Kral Vojtech 54:46; 3. Kodeda Stepan 55:19; ... ; 5. Chromy Adam 56:51; 6. Zimmermann Jakub 56:55; ... ; 32. Mazur Martin 66:10; Men -20: 1. Gösswein Csaba 59:45; 2. Kovacs Adam 62:57; 3. Masnyy Yury 63:09; ... ; 11. Pracny Jakub 68:27;

Výsledky relay:
Men: 1. Czech Republic Team 1 (Kodeda Stepan, Chromy Adam, Kral Vojtech) 116:32; 2. Norway Team 2 (Sagvolden Erik, Einum Anders, Soukup Martin) 116:52; 3. Switzerland Team 2 (Mathys Jonas, Merz Jonas, Mathys Christian) 118:21; ... ; 10. Czech Republic Team 2 (Zimmermann Jakub, Pracny Jakub, Pribyl Bronislav) 122:06; ... ; 15. Slovakia Team 1 (Szabo Rastislav, Mazur Martin, Krajcik Michal) 129:20;

POŽ na Myslivně

Někdy více než před měsícem se uskutečnil kromě JECu asi taky nejmenší oblastňák, jaký jsem kdy zažil. Pořádali ho LBM a celé se to odehrávalo na takovým tom plácku u Myslivny, kde bývají mapové tréninky. A trochu mi to taky mapový trénink připomínalo. I když nás tam bylo přece jen zas trochu víc. Ale počasí bylo příjemné, atmosféra pohodová, tak si nebylo na co stěžovat. Všichni jsme tam byli docela brzo, protože startovka na internetu se nikde neobjevila.

Běželo se na mapě Pisárky, která byla vytvořena v rámci rádiového MS z loňska. Bylo to docela kopcovatý, my jsme byli snad v každým koutě mapy a to mnohdy nejen jednou, takže kdo tam byl, nemůže ho už v lesích okolo Myslivny nic překvapit:-) Startoval jsem úplně poslední (za mnou už se přesně v minutových intervalech likvidovali koridory), takže když jsem doběhl, už jsem moc lidí nepotkal. Tuším ale, že jsme toho asi dost vyhráli. Pak taky mám napsat, že si Adélka rozbila koleno, a proto to nedoběhla, a že měl Zelda blbě postavenou kontrolu (zatímco já jsem měl dvě kontroly – tu blbě postavenou a ještě novou na správným místě s homelessákem jako bonus). To je asi tak vše.

Martináč

Výsledky:
D12: 1. Šestáková Petra 14.55; 2. Chromá Kateřina 14.56; 3. Koporová Petra 16.11; D14: 1. Šulerová Pavlína 22.36; 2. Hrušková Kristýna 31.06; 3. Hrušková Barbora 31.53; ... ; 7. Kolaříková Anna 47.22; D16: 1. Kabáthová Eva 27.28; 2. Minaříková Zuzana 36.09; 3. Muselíková Vladislava 39.50; D18: 1. Kratochvílová Martina 94.40; . Štěpánská Adéla DISK; D21C: 1. Topinková Monika 52.41; 2. Klimánková Eva 71.09; 3. Minaříková Michaela 72.36; ... ; 5. Kadlecová Eva 77.50; 6. Zounková Dana 81.41; ... ; . Ehlová Pavla DISK; D21D: 1. Jemelíková Lada 48.13; 2. Zehnulová Jana 61.59; 3. Bravena Martina 71.59; D35: 1. Chroustová Petra 46.46; 2. Hiršová Marcela 51.22; 3. Jurenová Iveta 55.53; ... ; 8. Chamonikolasová Jana 67.01; H12: 1. Jašek Otakar 14.56; 2. Mokrý Ondřej 15.26 3. Juren Václav 16.18; ... ; 8. Vodicka Pavel 39.45; H16: 1. Zimmermann Štěpán 37.05; 2. Hrobař Štěpán 40.36; 3. Šesták Jakub 44.15; H18: 1. Dědic Filip 75.14; H21C: 1. Stehlík Martin 55.26; 2. Kozumplík Aleš 59.55; 3. Hlaváč Jiří 60.30; ... ; 9. Zelinka Jiří 67.38; ... ; 11. Ehl Jiří 68.44; 12. Otrusina Jiří 69.55; 13. Prokop Petr 70.29; ... ; 19. Zvarik Tomáš 83.03; 20. Pátek Richard 88.35; HDR: 1. Blažek Jan 14.32; 2. Koporová Lenka 15.20; 3. Soška Marek 15.29;

MB v Supersprintu

Pátek 14. října – konečně jsme se dočkali! Je tu vrchol sezóny, na který jsme všichni poctivě trénovali celý rok a celý rok jsme se na něj těšili! Přesně tak, dočkali jsme se už šestého ročníku Mistrovství Brna v supersprintu. Libor nám shromaždiště přichystal vedle budovy Centra volného času Lužánky. Prezentace do 15:30, start v 16:00 a startovní interval 1 minuta. Na trať vyběhlo 66 závodníků. 43 běžců v mužích a 23 v ženách, pro které byla nachystaná jedna trať dlouhá 2480 m. Mapu sám Libor nedávno zmapoval, takže jsme se mohli těšit na opravdu pěkný sprint.

Já osobně mám vždycky chvíli problém dostat se do nezvyklého měřítka mapy, no tak u první kontroly se mi to podařilo a mohla jsem se konečně ze všech sil snažit dohnat (mám pocit, že 1 minutu přede mnou startujícího) Zeldraka :-) Jedna smyčka středem parku, druhá smyčka do rohu Lužánek, ale to už vidím proti mě běžícího Zeldu, který už má za sebou asi tak o půl kilometru víc než já a vypadá to, že se mu skvěle daří! Orazit tři kontroly na dětském dopravním hřišti plném dětí, a pak jen poslední smyčka, s Járou v zádech (to se ale rychle otočilo a Jára měl za sebou mě:-). Moc pěkný závod, Zeldovi se opravdu dařilo a někteří dokonce bojovali tak odhodlaně, že přitom pomalu riskovali s životem. V nově vybudovaném rybníčku v Lužánkách je prý totiž vodní vír, který by vás mohl pěkně spolknout, a tak se příště moc nedoporučuje místo po břehu probíhat jezírkem :-) Navíc se podle mapy do rybníčku nesmí a já myslím, že přebrodit ho v tomhle případě nebylo ani rychlejší… ale tak, aspoň se člověk trochu osvěží :-) První čtyři v každé kategorii byli vyhlášeni, dostali pěkné ceny a někteří po závodu vyrazili domů, někteří ještě jeli oslavovat úspěchy. Vítězům patří gratulace a Liborovi dík za pěkný závod…

Evaak

Výsledky:
H: 1. DLABAJA Tomáš 10:58; 2. ŠTĚPÁNEK Martin 12:03; 3. CHROMÝ Adam 12:13; 4. ZIMMERMANN Jakub 12:22; ... ; 6. ZELINKA Jiří 12:27; 7. HÁJEK Daniel 12:44; ... ; 10. STEHLÍK Martin 13:10; 11. HUMLÍČEK Aleš 13:11; ... ; 13. BRABEC Jaroslav 13:17; 14. PRACNÝ Jakub 13:27; ... ; 17. MAZÚR Martin 13:37; ... ; 19. PROKOP Petr 13:42; ... ; 21. EHL Jiří 13:45; ... ; 25. ZIMMERMANN Štěpán 14:32; 26. JANSKÝ Petr 14:39; 27. PÁTEK Richard 14:51; 27. KÖNIG Lukáš 14:51; ... ; 30. MLYNÁRIK Peter 15:28; ... ; 39. DRÁBEK Jan 18:00; D: 1. TOPINKOVÁ Monika 14:40; 2. ŠTĚPÁNKOVÁ Kateřina 15:07; 3. GEBAUEROVÁ Jana 15:16; 4. KABÁTHOVÁ Eva 15:28; ... ; 7. ŠTĚPÁNSKÁ Adéla 16:38; ... ; 11. STRATILOVÁ Marie 18:06; ... ; 17. CHROMÁ Kateřina 22:04; 18. STAŠKOVÁ Petra 20:48; ... ; . RAMBOUSKOVÁ Hana DISK;

Pohlad z druhej strany alebo ja som to neorganizoval

(6. POBLŽ Brno-priehrada)

V sobotu zrána mi do spánku šahá,
melódia budíka mne dobre známa.
Oči sa otvoria, svetlo uvidia.
Žalúdok už počujem,
tak niečo do neho ládujem.
Hygienu ltt(len tak tak) stíham.

Ruksak na chrbát dávam a na autobus kráčam.
Slnko síce svieti no drtí mi kosa prsty.

Na zhromaždisku známych zdravím,
už sa do lesa hneď tasím.

Cestou na štart sa nestrácam,
v pohode tam dochádzam.
Na štarte nervozita panuje,
otázka či len moja je?

Prvá kontrola čudná je,
umelá hradba pred ňou je :-)
Ďašie tri v krátkom slede,
na piatu to berem v pravom smere.
Zvyšok kontrol v podobnom duchu,
dlhý postup a potom sú v zhluku.
Na šestnáctke to najviac nechávam a zberný autobus ma dobieha.
Jeden z posledných ju razím na ďalší postup sa tasím.
Lenivosť víťazí na cestu to radšej razím.
Ako sa ukáže voľba to správna je!
Stratu na skupinku zo šestnácky nielen dobieham,
ale dokonca ju na tomto postupe s prehľadom predbieham.
Náchych a výdych, nádych a výdych.... tep klesá,
mám to za sebou, relax ma čaká.

TZ

Výsledky:
D12: 1. Koporová Petra 19.45; 2. Šulerová Hana 22.18; 3. Tesařová Markéta 23.10; 4. Chromá Kateřina 24.19; ... ; 6. Macháčková Zuzana 28.19; 7. Macháčková Klára 29.26; D21C: 1. Palátová Petra 51.29; 2. Topinková Monika 55.37; 3. Ryglová Kateřina 58.41; ... ; 11. Kadlecová Eva 72.49; 12. Ehlová Pavla 74.49; D21D: 1. Navrkalová Petra 76.47; 2. Matulová Dana 77.47; 3. Holubová Veronika 93.03; ... ; 7. Stehlíková Zuzana 156.21; D35: 1. Janská Iva 58.14; 2. Janotová Dobra 66.50; 3. Bravená Alexandra 70.05; ... ; 8. Chamonikolasová Jana 82.33; ... ; 13. Chromá Eva 113.05; H10N: 1. Jordanov Alexandr 15.48; 2. Švanda Ondřej 18.17; 3. Ptáček Pavel 19.57; ... ; 6. Vodička Pavel 39.10; H12: 1. Mokrý Ondřej 24.56; 2. Granát Štěpán 27.49; 3. Hruška Jakub 30.19; 4. Stratil Jakub 31.02; ... ; 9. Brlica Jan 39.49; H18: . Mazúr Martin DISK; H21C: 1. Palát Petr 64.34; 2. Palas Jan 65.10; 3. Kozumplík Aleš 67.04; ... ; 7. Prokop Petr 70.02; ... ; 10. Ehl Jiří 74.24; 11. Lexa Matěj 74.28; 12. Veselý Martin 75.23; ... ; 18. Humlíček Aleš 80.47; ... ; 20. Zvarik Tomáš 88.04; ... ; 24. König Lukáš 93.50; ... ; 29. Pátek Richard 105.49; H21D: 1. Janský Petr 60.36; 2. Dlabaja Tomáš 69.11; 3. Jalový Jaroslav 85.21; HDR: 1. Koporová Lenka 22.42; 2. Makešová Míša 22.52; 3. Blažek Jan 25.05;

Zhusta Cup 2005

Je to již zvykem lidu našeho, že po skončení sezóny hlavní, v časech kdy všichni dobří to závodníci trénovati přestanou a nastane šance pro ty horší z řad orientačně běžeckých je konečně jednou poraziti, se koná trojzávod tento slavný. Jedním z nich jest závod původu velmi starého, Zhusta cup věrnými jeho zván. I to se ze všech koutů metropole naší lidé sjedou ku poměření sil svých v závodu velmi kvapném a těžkém. A nebylo tomu jinak i léta tohoto. Kmet Zhusta, dle nějž jest závod zván, vybral pro toto utkání les u Vrchu kamenného, a seřadiště vsadil do louky koniklecové. Inu všickni rytířové dobří a panny sličné sjeli se do míst těch. Nechybělo ni rytíře udatného, Olafa Dlabajného, nejmocnějšího toho času v tomto kraji. I všickni čekali s napětím na ten čas a báli se zda příchod syna prvorozeného neohrozí závod jejich. Nuže stalo se, že Pán vyslyšel prosby jejich a syna v příchodu zadržel. Tak nebránilo nic již tomu, aby běhati se začalo. Tak pustili se do souboje urputného rytířové všichni v kupě jedné by sobě perkamen se záznamem o terénu trhli. Jak poslední s perkamenů rozebrán byl všichni jak koroptve když střelené jsou rozběhli se směry všemi až listí na zemi spočívající ve větru se míhalo. I hledali rytířové všeci, i panny sličné hůlky s hadrou v zemi zaražené. Nejlepší v konání tomto byl Olaf Dlabajný, tudíž vítězem klání prvního zván byl. Rytířově všeci pak plakali drahnou chvíli, že stařičký to gramofon, nebude již jich do lesa vpouštěti, až smutky tyto spřetrhal kmet Zhusta vyhlášením klání druhého. I přesně se ztrátou z kola prvního vybíhali všichni ti lidé do lesa, aby na kopcové trati vítězství urvali sobě. Nu zrobil Olaf chybu malou a hned jak supi hnali se rytířové po něm, že musel rychleji hnáty svími kmitati by nezrobil ostudu sobě. To srazilo rytíře každého v kolena hluboko, že odporu se nozmohl již více a Olaf právem vítězství sobě si přinesl. Druhým v souboji tomto Martin z rodu Stehlíků byl když rytíře krve své i kmeta starého tesláckého k zemi srazil – však čestně – a pro vícevítězství si z lesa vyběhl. Za ním pak kmet teslácky, čerstvě za pannu původu téhož provdaný, čímž Štěpánkovou ji učinil, žabinným rytířem Adamem následován. Ze souboje sličných dam jak nejlepší pak žena Štěpánkova vyšla. Nu vložil kmet Zhusta do rukou vítězstva všeho jídla po hojnosti, že každý z rytířů pak dobře se měl a na slávu Olafa a ženy Štěpánkovy připíjel. A tak skončilo se klání to slavné, každý radost měl neb klání připraveno velmi dobře bylo, i z nebe záře linula se mocně a ni kapky z mraka nespadlo. I přislíbil kmet hostitel všem rytířům jež v očekávání tu stáli, klání ražení podobného, však v místě jiném se konající za oběh Země jediný. Nu potešeni všickni to odebrali se do hradů svých a pocit z klání pěkný pak zel v nich po dobu náramnou. I kmet Zhusta spokojen byl, neb již všech starostí za hlavou měl a řádně čekat na syna svého mohl jen. Tak jak dím tak jest bylo.

Pro památku všeho člověčenstva zapsal Léta Páně 2005 Adam I. Chromý z Vinohrad.

Výsledky:
H: 1. DLABAJA Tomáš 36:51; 2. STEHLÍK Martin 39:25; 3. ŠTĚPÁNEK Martin 39:45; 4. CHROMÝ Adam 41:52; 5. HÁJEK Daniel 42:54; ... ; 9. ZELINKA Jiří 44:11; 10. ZIMMERMANN Štěpán 44:20; 11. EHL Jiří 44:26; ... ; 13. PROKOP Petr 48:42; 15. NYKODÝM Miloš 49:57; 16. ZVARIK Tomáš 50:27; 17. HUMLÍČEK Aleš 50:55; ... ; 19. PÁTEK Richard 58:52; D: 1. ŠTĚPÁNKOVÁ Kateřina 41:56; 2. UVÍZLOVÁ Martina 45:42; 3. STRATILOVÁ Marie 50:21; 4. ŠTĚPÁNSKÁ Adéla 50:48; 5. KABÁTHOVÁ Eva 50:49;

Buřt Cup 2005

Už je to tady, letošní sezóna pomalu ale jistě končí a s ní je spojen i poslední letošní závod a tím letos byl Buřt Cup. Pořadatelé z Radioklubu Blansko už myslím potřetí v řadě tento závod uspořádali nastejném místě se stejným shromaždištěm v jedné malé vasnici nedaloko Brna, v Babicích nad Svitavou. Tento závod byl hodně odlišný od všech v této po stránce spánku. Toho si totiž pozdě startující mohli dopřát co hrdlo ráčilo. No tak to už yase trochu přeháním ale letos jsem se před závodama do devíti nevyspal.

Ráno jsem se probudil (kupodivu ještě dřiv než zazvonil budík) bohužel do docela zamračeného dne s celkem hustou mlhou, no ale řekl jsem si že je to přece poslední závod a tak jsem vyrazil na nádraží. Casta uběhla vcelku rychle a už se ozvalo zastávka Babice nad Svitavou tak jsem neváhal a vystoupil. Čekal jsem že zde někoho potkám ale nikde nikdo a tak jsem bez váhání vyrazil do prudkého kopce. Neměl jsem moc času a tak jsem byl spocenenej už půl hodiny před startem. Dorazil jsem přesně načas. Prohodil jsem pár vět s Martinem a Filipem , převlíknul se a už jsem spěchal na start. Ten jsem tak tak stihl, zbývalo mi jen 30 sekund. No až si to běžím tím celkem známým lesem ve kterým se mimochodem v roce 2002 konal Svěťák. Asi po hodince běhu jsem konečně octnul v cíli. Ale to ještě nebyl konec. Cíl totiž nebyl v centru závodu, jak poslední dobou zvykem, ale muselo se ještě kilák dojít. Já ale běžel, no ne že by mi to nestačilo ale zima nade mnou zvítězila. V cíli na nás nečekaly obyčejné výsledky na papíře, ale výsledky byli z notebooku promítány na stěnu. To ale nebylo až tak super- bylo to po kategoriích a stát tam kvůli tomu třeba 3 minuty v té zimě za to moc nestálo. No a jak jsme dopadli? Tak, určitě dobře, ale tady už moc o výsledky ani nešlo. Tady šlo spíš jen o příjemný proběhnutí pěkným terénem. No na závěr bych chtěl říct že tento oblž patřil k těm povedeným, vše fungovalo, nic nechybělo a každý určitě odjel domů spokojen. Možná ale jedna věc by příštímu ročníku neuškodila, tím myslím změnu závodního prostoru, protože každý to tam už zná jako svoje orientky.

Jára

Výsledky:
D12: 1. Tesařová Markéta 19.09; 2. Jemelíková Denisa 22.01; 3. Chromá Kateřina 23.21; 4. Macháčková Klára 25.21; ... ; 8. Macháčková Zuzana 37.27; D14: 1. Šulerová Pavlína 23.20; 2. Hojsáková Martina 34.17; 3. Marecková Michaela 37.20; ... ; 6. Kolaříková Anna 50.22; D21C: 1. Fedorová Katarina 47.31; 2. Macúchová Zuzana 48.43; 3. Štěpánská Adéla 49.00; ... ; 6. Stratilová Marie 59.14; ... ; 8. Kabáthová Eva 61.43; ... ; 11. Reinerová Barbara 64.25; D35: 1. Potěšilová Vladimíra 50.55; 2. Chroustová Petra 51.40; 3. Janská Iva 54.24; ... ; . Chromá Eva DISK; H18: 1. Berka Milan 77.45; 2. Kazda Adam 85.30; 3. Dědic Filip 92.39; H21C: 1. Procházka Jiří 61.31; 2. Zřídkaveselý Libor 65.10; 3. Zimmermann Jakub 65.47; 4. Stehlík Martin 65.54; ... ; 7. Brabec Jaroslav 72.26; ... ; 13. Ehl Jiří 77.47; ... ; 15. Lexa Matěj 83.30; ... ; 19. Zvarik Tomáš 89.57; ... ; 22. Veselý Martin 94.30; ... ; 25. Pátek Richard 100.04; ... ; . Prokop Petr DISK; H35: 1. Adámek Libor 59.46; 2. Hirš Libor 60.06; 3. Štěpánský Václav 74.54; TPR: 1. Odehnal Roman 2. Fráĺová Pavla 49.37; 3. Drozdová Dorota 51.24;

2864, to byl hukot!

Konec tréninkového roku 2004/2005 se nazadržitelně blíží. Je tu poslední týden. Na začátku týdne se nalézám společně s Chrobákem na Růžené a připravujeme mapu na MČR na krátké trati, které příští rok pořádáme. V úterý večer se však vracím domů, abych mohl ve středu brzo ráno odjet na poslední „tréninkovou“ akci tohoto roku, jíž je VT Slovinsko, tedy převážně turistický výlet do nejvyšších hor Slovinska, Julských Alp.

Ve středu brzo ráno (chceme přece ještě dneska něco vidět, ne) se tedy všichni scházíme u Bohémy a rozdělujeme se do pěti aut, kterými se hodláme na místo dopravit. Je nás celkem 22 (jak někdo nemístně poznamenal, tak stejně, jak do Litvy) a tak bude cesta ve čtyřech docela pohodlná (Musíte si umět vybrat auto :-)). Vyrážíme tedy vstříc vzdáleným vrcholům. První zastávka je v Mikulově a už tam přichází první drobné komplikace. Renek to trochu přejel a skončil bez dálniční známky v Rakousku. No neva, jede se dál. Další zastávka na benzínce u Wiener Neustadt. Cesta ubíhá v pohodě, kecáme přes vysílačky, i Vídeň byla bez problémů. Benzínka je dokonce tam, kde je nakreslená v mapě. V krátkém časovém sledu se tam sjíždíme v počtu čtyř vozů. Kdo ví kde je Renkovi konec :-). Po čtvrthodině čekání se shodujeme na tom, že to musel přejet a nasedáme do vozů. Kuba, Zhusta a Arnie už jsou pryč. Martin odjíždí poslední a akorát vidí Renka přijíždět. N super, aspoň mu mohl zdělit, že další zastávka je za Villachem…

Do Villachu to je 300 kilometrů a dálnice se nepříliš intenzivně, zato však značně kompletně opravovala, a tak jsou ty dlouhý kolony občas docela na zabití. Po zhruba třech hodinách jsme na místě dalšího srazu a je nám jasný, že si na Renka tak půl hoďky počkáme… Dáváme si tedy obídek, ale bílá corsa se pořád ne a ne objevit. Libor tedy začal žhavit mobil a dozvěděl se, že jsou u Klagenfurtu. To nebylo moc povzbudivý. Po vzájemné domluvě na ně dál nečekáme a jedeme vstříc zhruba 40 km vzdálenému Rudno Polje, místu, kde budeme trávit několik nadcházejících dní. Nejprve jedeme několik kilometrů po dálnici k Rakousko slovinským hranicím. Hned za celnicí začíná 7 864 m dlouhej Karawankentunnel. Nad náma je kilák horniny a pořád míjíme cedule, jak daleko je to k východu a kam máme v případě nouze utíkat. No nevím 4 kiláky dopředu, 4 dozadu, to bych asi musel bejt raketovej, abych při požáru zdrhl… Za tunelem nás vítá slovinská dálnice. Na první benzínce bereme benzín (nafta zatím není potřeba, Kubík má velkou nádrž :-)) a vydáváme se na klikaté horské silničky, které nás zavedou do Rudno Polje. Musíme vyšplhat do výšky 1345 metrů na mořem, což děla převýšení nějakých 800 metrů…

Rudno Polje není nikterak velké. Jsou tu všeho všudy tři budovy (všechny tři slouží jako kasárna) a dva přejezdové můstky pro biatlon (v nedaleké Poljuce se jezdí svěťáky). V jedné z těchto tří budov jsme pak byli ubytováni. Na budově nebylo ani příliš poznat, že se jedná o kasárny, jelikož pravděpodobně slouží přes léto a přes zimu jako hotel. Některé neklamné znaky by se však najít daly. Patrové postele byly kovové a místo klasických skřní byly v pokojích plechové skříňky. Dámské sprchy a záchody byste také hledali marně… Na ubytování se jsme měli zhruba půl hoďky, pak se vyráželo vstříc vrcholu Viševnik, který se majestátně tyčí nad Rudno Polje do výšky něco málo přes 2000 m.n.m. Odchod dokonce stiklo i Renkovo auto :-). V něm jel i Klusi (kdo neví, tak nový nákup ZBM), který si asi musel zažít slušný očistec. V autě měl Renka, Janču a Ivču…

Vyrazili jsme tedy všichni svorně spolu. Zhruba po pěti stech metrech jsme však dorazili k spodnímu okraji sjezdovky, kterou bylo nutné zdolat. Zvyšující se sklon cesty brzy začal mít snižující vliv na kompaktnost naší skupiny. Nad sjezdovkou jsme na sebe tedy počkali, konstatovali, že jsme zruba v půlce převýšení a vyrazili dál. Počasí bylo fantastické (teplotní inverze se tomu prý říká :-)), nikde ani mráček, větříček foukal jen zlehounka, sluníčko hřálo… Brzy se nám tedy začaly otevírat nádherné výhledy na okolní hory. Nejvyšší část Julských Alp jsme však měli stále zakrytou vrcholem Viševniku. Na vrcholu jsme na sebe všichni opět počkali a došli k závěru, že je to poprvé a naposled na této akci, kdy jsme všichni společně v bodě o nadmořské výšce přes 2000 metrů, který je lokálním maximem okolního terénu. Udělali jsme tedy společné vrcholové foto a začali diskutovat o možnostech návratu. Existovali zhruba čtyři možnosti. Zákonitě tak vznikly dvě skupinky (to ještě není zas až tak moc, ne), které se vydali různými cestami. První vedl Arnie a šla to kratčší cestou zprava a druhou údernější vedl Libor a ta šla z leva. Rozdělní se do dvou skupin už první den mělo jednu nepopiratelnou výhodu. Mohli jsme důkladně otestovat funkci a dosah našich vysílaček, o což se s velkou chutí posterali agenti Květák a Brokolice za nemalé spolupráce agenta Arnieho.

Do kasáren jsme se dostali skoro až za šera a okamžitě jsme šli otestovat místní kuchyni. Už si fakt přesně nepamatuju, co konkrétně jsme měli (snad jakýsi těstoviny), ale bylo to fakt dobrý. A jako nášup jsme dostali nějaký to ovoce a flašku pití. Prostě špica. Po jídle pak následovalo velmi rychlé a bleskové zkulturnění se a potom již druhý nejdůležitější bod programu soustředění (hned po návštěvě Triglavu), kterým byl bezesporu RISK!. Jedinou vadou bylo, že společenská místnost se oficiálně zavírala v deset hodin (začátek nočního klidu :-(), a tak byla hra trochu netradičně časově omezena. Nakonec to ale vůbec nevadilo, jelikož už jsme zkušení hráči a odsejpá nám to.

Druhý den nás čekal stěžejní výlet celého pobytu, a sice výstup na 2864 m vysoký nejvyšší vrchol Slovinska Triglav. Bylo tedy nutné se na snídani pořádně posilnit, jelikož jsme měli v plánu vylézt do víc jak dvojnásobné nadmořské výšky oproti té, ve které jsme se právě nalézali. Kvalita snídaně nám to však bezezbytku umožnila. Každý si mohl vybrat, co hrdlo ráčí a to od müsli až po kvalitní salámek, a to v libovolném množství. No jo, Liborovy paštiky holt asi úspěch slavit nebudou…

Po brzké snídani jsme tedy po skupinkách (v patřičných časových odstupech daných ochotou jednotlivých skupin vstávat) vydali za krásného počasí vstříc vrcholu. Zpočátku jsme šli tou samou cestou jako jsme se včera vraceli (v protisměru samozřejmě). Jenco jsme však vylezli zhruba do 1700 metrů odpojili jsme se vydali se do nedalekého sedla, kde jsme si dali první menší pauzu na něco menšího. Dále nás čekal klesavý traverz k Vodnikově domu. jeho název je příznačný. Nalézá se u něj totiž jediný pramen tekoucí vody, který jsme během svého putování po Julských Alpách potkali. Vápenec je prostě vápenec… To už byl Triglav na dohled. Jeho vrchol se majestátně tyčil zhruba 1250 výškových metrů nad námi. Finální cíl cesty byl ještě daleko, tedy přesněji řečeno vysoko :-), a tak jsme vytičili další postupný cíl v Koňském sedle. Jeho zdoláním jsme ukrojili dalších zhruba 400 výškových metrů. Sluníčko už se pořádně vyhouplo nad terén a pořádně hřálo. Málokdo z nás měl na sobě něco jiného než tričko s krátkým rukávem a někteří ani to ne. V Koňském sedle jsme si udělali pauzu danou nutností počkat na pomalejší jedince. Nejoriginálněji ji vyplnil Klusi, když místo foťáku použil papír a tužku a nakreslil si okolní kopce.

Posledním postupným cílem naší cesty byl Dom na Planiku v nadmořské výšce 2401 m.n.m. Tam jsme se měli definitivně rozhodnout, jestli Triglav stihneme zdolat, či nikoliv. Z Koňského sedla to k němu bylo dalších 400 výškových metrů. Během stoupání k němu, ve výšce zhruba 2350 m.n.m. jsme narazili na první sníh, a nutno podotknout, že letošní. Nadšeně jsme k němu tedy naběhli a zkoulovali se. Nahoře na Domu na Planiku pak na nás čakal sněhulák, kterého tam postavil Tom, který šel trochu napřed a zjevně se nudil. Slunko však bohužel pálilo až moc a sněhulák umřel ještě než jsme stačili odejít vzhůru vrcholu… Na Domu na Planiku jsme pak zaznamenali prvního odpadlíka. Kátiny plíce jí neumožnily zdolat vrchol a tak na Domu na Planiku čekala na další skupinku, která šla za námi. My jsme se pak vydali směrem k nedalekému (co se týče horizontální vzdálenosti) vrcholu , tyčícímu se 463 výškových metrů nad námi. Cesta to nebyla jednoduchá (první tečky, které jsme tu šly) a zanechala v mnohých z nás hluboké zážitky (Už plně chápu na co jsou pohorky :-)). Prvních několik set metrů bylo v pohodě, ale pak přišla kolmá stěna plná skob a řetězů. Pustíš-li se tu už není potřeba volat Horskou službu… Nikdo se však pouštět nehodlal, a tak jsme v celkem svižném tempu dorazili do prvního fakt krizovýho místa. Trošku tam totiž padaly kamínky. Museli jsme tedy jít ve značných odstupech, aby to někdo nekoupil. Konečně přišla řada na mě. Prolezl jsem to vcelku bez problému a když už se zdálo, že jsem nad touto pasáží, tak jsem náhle ztratil cestu, v důsledku čehož Jára málem ztratil hlavu… Prý se o dvacet centimetrů znova narodil. No jo su vůl, cestu tam, ale poněkud ztráceli všichni a tak tam Libor sešplhal a začal ostaní navigovat. Nikdo už se pak naštěstí znova rodit nemusel… Na další cestě k vrcholu Triglavu se už šutry v nějakém nadměrném množství neobjevily, zato se však začalo objevovat nadměrné množství sněhu. Zhruba padesát výškových metrů pod vrcholem to bylo nejhorší. Souvislá sněhová plotna, řetězy nikde, pod náma půl kilometrová stěna. No nebyla to zrovna sranda… Po zdolání tohoto úseku už na nás vykoukla plechová budka, která se na vrcholu Triglavu tyčí už přes sto let (tedy alespoň podle letopočtu, který na ní je). Na vrcholu jsme si pak dali docela dlouhou pauzu. Když už je člověk přece jen jednou ve výšce 2864 metrů nad mořem, tak si to musí pořádně užít ne! Samozřejmostí pak bylo vrcholové foto.

Další trasa našeho výletu směřovala na nedaleký vrchol Malého Triglavu. Cesta vedla po úzkém (ale fakt úzkém) hřebeni a byla lemována nekončícími řetězy a nutno poznamenat, že na některých místech (zvláště namrzlých) by to bez nich vážně asi nešlo. Na náladě pak nepřidávala ani řada památníčků, které jsme míjeli poměrně v hustém sledu. Po našem průchodu však nidko žádný nový instalovat nemusel, a tak jsme začali všichni sestupovat zpět k Domu na Planiku. Cesta dolů je v horách vždycky náročnější a pomalejší, než cesta na vrch, a to se potvrdilo i v tomto případě. Ježtě, že to nebylo tak drsný jako navrch na Triglav…

Dole na Domu na Planiku na nás čekala Káťa a dozvěděli jsme se, že několik odvážlivců (Janča, Iva, Bára,…) se ještě dlouho po nás vydalo směrem k vrcholu. No super, ti určitě zatmí… Moc jsme to ale neřešili a začali likvidovat jídlo, které jsme s sebou celou dobu vláčeli. Po té co jsme se vydatně posilnili jsme vyrazili na zpáteční cestu po stejné cestě po jaké jsme ráno na Dom na Planiku přišli. Docela to ubíhalo (zvlášť když jsme to vyplňovali například učenými diskusemi o relacích a grupách :-)), ale i tak nebylo nijak super jít podruhé po té stejné cestě, i když v protisměru, zvlášť zlý to bylo, když cesta začala za Vodnikovim domem stoupat… Do Rudno Polje jsme to však stihli ještě v pohodě za světla a začali vzpomínat na skupinku Triglav. I když v závěru trochu popoběhli, kuzla nočních hor jim nezústalo utajeno.

Když se vrátili, tak my ostatní jsme si už spokojeně nacpávali žaludky v jídelně, což po nás učinili samozřejmě také. Večerní program se pak ubíral ve stejném duchu. Jen jsem na vlastní kůži pocítil, že na Risk! je krapet přetlak. Ač jsem včerejší hru vyhrál, tak mi dnes, kvůli nadměrnému počtu hráčů nebylo umožněno zkusit toto ítězství zopakovat. Po oficiální večerce pak bylo na našem pokoji ještě docela dlouho rušno, jelikož na zítřek byl naplánován „odpočinkový výlet na Pristojnik. Odpočinkovost tohoto výletu spočívala v tom, že na Pristojnik se chodí ze sedla Vršič, které je však na druhé straně Julských Alp a tudíž vzdálené slabou hodinku jízdy autem. O to pak musel být kratší samotný výlet.

Ráno jsme tedy ve vozech vyrazili do 1600 metrů nad mořem vysokého sedla Vršič, zaplatili masné parkovné a mohli se vydat vštříc dalším zážitkům v prosluněných horách. První zastávkou naší trasy bylo Velké Pristojnikovo okno. Je to taková obrovitá díra ve skále, kde maj hroznej průvan a skrz kterou se dá dívat dolů do údolí, kterým jsme přijeli. A nejlepší na něm je, že je pořád schovaný za skálou a uvidíte ho až úplně na tu nejposlednější chvíli, a pak se nestačíte divi, co že to tu vlastně mají… Do tohoto sedla se dá dostat dvěmi způsoby. Na jeden jsme však bohužel nesměli ani pomyslet. Byla to prý úplně nejtěžší cesta, co tady v Julských Alpách mají. Samozřejmě nás to na ni táhlo, ale Libor byl nekompromisní, šlo se po zbabělé „family way“. Možná by povolil, kdyby věděl, že tuto cestu zdolala i jeho maminka a není tomu tak dávno, jak se dozvěděl po návratu domů…

Od Velkého Pristojnikova okna začala být cesta stále náročnější a náročnější… Řětězy pokračovaly více měně až na něco přes 2500 metrů vysoký Pristojnik. Nebylo to vůbec jednoduchý se tam dostat, část trasy navíc vedla po hřbetu, kde to fučelo tak, že by to lehčí jedince mohlo lehce odfouknout a větrovku si nasadili i otrlé povahy, které vylezly na Triglav bez trička… Zdolání Pristojníku však stálo za to. Výhledy byly fascinující. Byl vidět Dachstein a ty bílý pásy v dálce prý byly Alpský ledovce ve Švýcarsku… Navíc tu měli suprovou vrcholovou knihu, do které jsme se nemohli nezapsat a super vrcholový razítko a nazozdíl od toho na vrcholu triglavu i s inkoustem.

Po té co jsme si patřičně odpočinuli a dali s něco menšího jsme se vydali na náročný tečkovaný sestup. Zatím jsme přesně nevěděli kudy půjdeme zpět. Vše záleželo na čase a na náročnosti cesty. Začátek však byl jasnej. Muselo se dolů na rozcestí a od tam buď dál na Malé Pristojnikovo okno, nebo zpátky. Po slezení na ono stěžejní místo jsme se pak svorně domluvili, že Malé Pristojnikovo okno oželíme, je to přece jen „odpočinkovej“ výlet a navíc ta cesta nevypadala, že by byla zrovna easy. Vydali jsme se tedy dolů. Času bylo dost a tak jsme nikam nespěchali. Ono to lastně taky ani moc nešlo. Spěchat ne tečkách, a ještě k tomu s kopce by totiž nemuselo být zdraví prospěšné. Dolů jsme se však nedostali nikdo až příliš rychle a času nám pořád zbývalo dost. To byla jasná výzva k tomu rozbalit piknik a naobědvat se. Nebyli jsme však zdaleka sami, kdo měl v onu dobu na onom místě prázdné žaludky. Místní kavky okamžitě vycítily jidlo a nám přišlo hrozně zábavné, jak se o sousta perou. Jejich žaludky se tedy naplnily společně s našimi a krom toho se ještě hojně zaplnily paměťové karty našich fotoaparátů.

Další cesta už byla poměrně pohodová. Pěkný traverzek s výhledem na slovinsko italské hranice a pak už jen poslední kousek k autu, kerý jsme šli po stejné cestě jako ráno navrch. Chodit k autu však zatím nemělo žádnou cenu, jelikož skupina Bára zase samozřejmně vyrazila na vrchol se značným časovým odstupem. A jelikož tentokrát jsme na ně museli kvůli odvozu do rudno Polje čekat měli jsme poměrně dost času na prošmejdění okolí. Hlavní věcí, která nás zajímala však byla ona nejtěžší cest na světě (tedy jen v Julských Alpách, ale to je přece fuk). Našli jsme si tedy místo odkud byla vidět celá stěna, kterou nutně cesta musela vést a začali diskutovat, kudy by se jako dalo vylézt navrch. Začátek cesty byl jasnej, ale pak to začalo bejt komplikovanější… Moc jsme se neschodli a každej z nás by tam lezl asi jinudy :-). To už se ale vrátili naši tradiční opozdilci a my jsme se mohli vydat směrem k autům. Cestou jsme ještě navštívili místní prodejnu suvenýrů a nakoupili nějaký ty pohledy.

Jelikož nám to nakonec časově docela vyšlo, tak jsme se rozhodli, že cestou zpátky ještě zkouknem Bled a přilehlé Bledské jezero. Tento plán však zaznamenal značné trhliny, jelikož na trase se opravovala silnice a byl tam semafor. Na zelenou to stihla jen dvě auta…. Zbylá tři tam zatrvrdla na skoro pět minut a už se s prvními nesetkala. Nutno však podotknout, že k Bledskému jezeru dorazili všichni. Pouze na dvě skupinky, z nichž každá byla na jiné starně jezera… Jelikož jsem byl v té, která byla na druhé starně než město Bled, nebránil jsem se tomu, že tady nebudem zevlovat a rád vyrazil vstříc večeři a teplé sprše. Ono u toho jezera skutečně nic nebylo…

Do Rudno Polje jsme tedy dorazili se značným předstihem oproti údernější skupině vedené Zhustou. Popravdě řečeno nám to však zas až tak nevadilo. Přišli jsme o pečené kaštany, ale zase jsme si ušetřili čekání ve frontě na sprchu… Večer se pak odvíjel v tradičním duch společenských her a to samozřejmě především Risku!

A už tu byl poslední celý den, který jsme měli v Rudno Polje strávit. Vyrazili jsme tedy na další velice kvalitní výlet. Výchozí bod byl tentokrát v šesti stech padesáti metrech nad mořem a byl vzdálen zhruba čtyřicet minut jízdy autem. To se ale jaksi nepodařilo stihnout, jelikož bylo nutné koupit pečivo, a Liborova platební karta nebyla s místními podmínkami příliš kompatibilní. Strávili jsme tedy pěkných dvacet minut na mostku přes řeku pozorováním pstruhů… Ke Koči při Savici, našemu výchoczímu bodu jsme se tedy nedostali zrovna v plánovaném čase. Počasí se dnes nejevilo tak, skvělé jako včera, ale bylo to asi dáno tím, že jsme se nalézali podstatně níže a tudíž jsme nad nějaké ty mráčky museli teprve vylézt, což se během dne potvrdilo.

Nejdříve jsme chtěli skouknout vodopád, který je přímo nad parkovištěm, ale chtěli po nás vlezný, tak jsme se na to prozatím vykašlali a vyrazili vstříc Črnomu jezeru, které se nalézá ve výšce zhruba 1300 m.n.m. čekalo nás tedy asi šestset padesát metrů převýšení na horizontální vzdálenosti nějakých dvou kilometrů. Celá cesta se navíc šla více méně pořád listnatým lesem, který se na skoro kolmé skále nějakým zázrakem držel. Občas se objevili i řetízky a když k nim připočteme i všudypřítomné opadané a děsně uklouzané listí, tak to nebyla zrovna nejjednodušší cesta.

U Črneho jezera jsme si pak dali zaslouženou pauzu a zmobilizovali zbylé síly k dalšímu výstupu. Šlo to snadno, jelikož jezero bylo skutečně nádherné a další trasa nám slibovala pohled na několik dalších jezer. další postupnou zastávkou byla Koča při Triglavskich jezeroch v nadmořské výšce necelých 1700 metrů na mořem. Cesta k ní však nebyla zdaleka tak prudká, jako úvodní část výletu, jelikož horizontální vzdálenost byla nezanedbatelně delší. Jedinou vadou této cesty bylo, že v těchto nadmořských výškách se v Julských Alpách ještě vyskytuje klasický les a tudíž nebylo z cestyvůbec nic vidět. Vyplnili jsme tedy „hluchý“ pochod Jančinou učenou přednáškou o tracheostomii, a ještě čemsi jiným, co už si nepamatuju, jak se jmenuje :-). Libora jsme tím málem zahnali na útěk. Prostě slabá povaha :-). Když už ale pomalu přestávalo být o čem mluvit otevřelo se před námi údolí Triglavských jezer, z nichž první, Dvojno jezero, je hned v jeho spodní části a za ním se nalézá Koča při triglavskich jezeroch. Tady začala být cesta konečně zajímavá, jelikož jsme se konečně mohli kochat krásami okolních vrcholů.

Už zdálky se nm Koča při Triglavskich jezeroch jevila otevřeně, a první dojem nebyl vůbec klamný. V průvodci jsme se dočetli, že se tu dá prý přenocovat i v zimě. Byla to tedy ideální příležitost pro obědovou pauzu. Libor se dokonce odhodlal k nákupu údajně jeho nedražší koly v životě :-). Časově nám to zatím vycházelo tak akorát na hraně a moment rozhodnutí, zda to otočíme předčasně, či nokoliv jsme tak posunuli na další zastávku. Tou bylo Veliko jezero, největší z Triglavských jezer. Cesta k němu nebyla nikterak strmá a na zdejší podmínky byla i výrazně pohodlná. To znamenalo, že jsme se k němu dostali poměrně rychle. Jezero nás přivítalo nádhernou zelenomodrou barvou. V reliéfu okolních hor vypadalo opravdu nádherně. Bylo dokonce tak krásné, že se z toho Adélce asi trochu zamotala hlava a tak se raději vrátila na Koču při Triglavskich jezeroch, kde na nás počkala.

Chvíli jsme se u něj jezera zdrželi a vyrazili vstříc poslednímu jezeru dnešního programu. Tam jsme se tak měli definitivně dohodnout na další trase. Cesta poměrně plochým údolím ubíhala nádherně a tak jsme se k poslednímu jezeru dostali zhruba dvacet minut před stanoveným nezjzažším časem návratu. Začali jsme tedy demokraticky hlasovat o dalším postupu. Existovaly dvě možnosti. 1. Jít zpět a navštívit vodopád, o kterém jsem se již zmiňoval. 2. Jít dál a na vodopád se vykašlat. Při hlasování zvítězila varianta jedna. Má poznámka o tom, že je to v pytli však podnítila diskusi na téma, proč nejít nahoru. Libor nakonec utvořil dvě skupinky (po celou dobu jsme zatím šli pohromadě, nepočítám-li skupinu louda, která vyrazila z výchozího místa úplně na druhou stranu), z nichž každá zrealizuje jednu variantu. nemusím asi zdlouhavě rozebírat ve které skupině jsem byl, že? Popravdě řečeno však toto rozdělení Liborovi úplně dokonale nevyšlo, jelikož spontálně vznikla ještě třetí skupinka tvořená Tomem a Ivčou, která realizovala variantu 2 s asi desetiminutovým spožděním za skupinkou Zhusta.

Já jsem se tedy vydal ve skupině Zhusta vstříc hřebenu s nejvyšším bodem převyšujícím 2300 m.n.m. Nejprve bylo nutné na hrřeben vůbec vylézt a tak cesta poměrně prodce stoupala. Nejzažšího bodu trasy jsme pak dosáhli zhruba dvacet vteřin před nejpozdějším termínem návratu. Dobrej timeing, ne? Cesta však začala k našemu překvapení záky zase klesat. Hřeben totiž nebyl klasickým hřebenem, ale soustavou jakýchsi „závrtů“ a „kupek“. Absolvovali jsme tedy část cesty, jejiž profil by se dal nazvat houpáky se stoupavou tendencí. Naše tempo bylo poměrně svižné, a tak jsme pořádně ani neměli čas kochat se okolním překrásným terénem. Všichni jsme však netrpělivě vyhlíželi jezera v údolí. kvůli pohledu na ně z ptačí perspektivy jsme sem především lezli. Cesta však zpočátku vedla po špatné straně hřebene a jezera zůstávala za obrorem. Výhledy se nám přesto otevíraly působivé. za našimi zády se tyčil Triglav a po levé ruce jsme měli fantastický reliéf plný kopečků a jam. Z ptačí perspektivy to byl nepopratelný pohled…

To už jsme se ale blížili k nejvyššímu bodu dnešního výtetu. Odtud se nám porvé otevřel výhled na Veliko jezero z nadhledu. Ostatní můžou jen litovat. Kdo neviděl, nepochopí. Slovy nevystihnutelná nádhera ryzí horské scenérie… Krom pohledů dolů, jsme zde čas strávili také tím, že jsme se zvěčnili ve vrcholové knize, která se tu nalézala a pořídili tradiční vrcholové foto… Od teď už nás čekala jen cesta dolů. Pomalu se začala objevovat tráva, což byl neklamný znak toho, že klesáme. A také se pomalu začal objevovat signál vysílaček ostatních skupin. Zajímavé bylo, že jsme chytali obě zbylé skupiny, a to přesto, že skupina louda, byla vzdálena zhruba sedm kilometrů… To bychom do té krabičky neřekli :-). Obě zbylé skupiny z nás asi museli mít docela srandu, jelikož se vzájemně neslyšeli a my střídavě komunikovali s oběma…

Cesta dolů ubíhala rychle a přes drobné komplikace se ztrátou cesty jsme se brzy objevili bezprostředně nad očou při Triglavskich jezeroch, odkud se nám otevíraly fantastické výhledy na Dvojno jezero a mimo jiné také na skupinu vodopád, s níž jsme navázali vizuální kontakt. Zde se pak cesta lámala prudce dolů a my jsme tedy zfičeli zpět dolů k Dvojnomu jezeru. Auta byly nyní víc než kilometr pod námi a nás čekala cesta lesem, kterou jsme navíc již jednou absolvovali v opačném směru. Nijak povzbudivé vyhlídky :-(. Jali jsme se tedy kopnout do rtule a stíhat skupinu vodopád. Tajně jsme totiž doufali, že je dostihneme a na vodopád se půjdeme podívat s nimi. Cesta ubíhala velmi rychle a svoji ztrátu jsme neustále konfrontovali přes vysílačku. Nutno poznamenat, že jsme se značně přibližovali, což nám usnadnila především Bára, na kterou musel zbytek první skupny neustále čekat. Cestou od vojnoho jezera k črnomu jezeru jsme tak smazali zhruba půl hoďky ztráty a kousek za Črnom jezerem jsme první skupinku dohnali. Super, o vodopád nepřídem!

Teď už zbývalo jen slézt šestset metrů k autům, která byla téměr neustále na dohled a vydat se zkouknot poslední bod našeho programu v Julských Alpách, vodopád na Savici. Sestup byl fakt úmorný a všichni sme byli rádi, když už jsme byli konečně dole. Naše další kroky pak vedly k prodejně vstupenek na vodopád, která již v tuto hodinu zela prázdnotou. Návštěva vodopádu se však ukázala být nezanedbatelným bodem programu. Na ceduli se psalo něco o tom, že k vodopádu je to 150 výškových metrů. No nic, když už jsme tady tak tam vylezen ne? A stejně bychom ještě museli čekat na Ivču s Tomen… Po zdolání posledního kope pobytu (co se týče pěší části akce) jsme se dostali do zaplocenýho altánu, odkud byl výhled na vodopád. Nikde však nebylo ani živáčka, a tak jsme si šli plot neplot vodopád prohlédnout pěkně zblízka. nutno poznamenat, že to byl pěkný pohled. Vda tu padala z výšky 124 metrů. Jediné, co trochu kazilo dojem byla umělá hráz, která tvořila pod vodopádem jezírko…

Když jsme se dostatečně nabažili na šerem padající proudy vody vydali jsme se zpět k autům. Přišli jsme tam právě včas. Tom a Ivča dorazili akorát jako my, jen skupina Louda to tentokrát trochu brzdila. Zpět jsme se tedy vydali ve dvou skupinách. Popravdě řečeno, cesta to byla docela dobrodružná. Nejprve jsme měli trošku problémky s ovládáním autíčka a pak i kapánek s navigací v potemnělých horách. Zdárně jsme však dosáhli cíle a mohli si užít zasloužené sprchy a večeře.

Dnešní večerní program pak měl několik zvláštností. Zaprvé to byl poslední večer tady a zadruhé byla díky změně času o hodinu delší noc. Tyto dva aspekty se promítly do poněkud bouřlivějšího průběhu večera završeného společnou noční vrcholovou fotkou na posteli.

Další den nás už žádný výlet nečekal, přesto jsme si ještě zábavy užili dost a dost. Byl totiž ten pravý čas nazout orientky, na palec natáhnout buzolku a oslavit poslední den tréninkového roku 2004/2005 pobíháním po horském lesíku. Na programu byl totiž „modelový trénink na MED 2006“, který se bude ve Slovinky konat. A nutno podotknout, že dorostencům fakt závidím. Byla to prostě nádhera! Krásný, čistý horský les. Mraky terénních tvarů. Prostě pastva pro oko i orienťákovy mozkové závity. Škoda, že něco takovýho nemám za barákem… Jedinou drobnou vadou bylo, že se krapet zhoršilo počasí. To už nm ale zas až tak moc nevadilo, jelikož už jsme do dálky koukat nepotřebovali. Jo a taky jsem nemusel tak moc cítit v žaludku ten salám, co jsem měl k snídaní :-(.

Časy dosažené na trati nebyly nikterak důležité a všichni jsme se plni krásných orienťáckých zážitků vydali vstříc balení svých zavazadel za účelem odjezdu do naší české reality. To se nám podařilo stihnout v poměrně slušném čase a tak jsme mohli vyjet směrem benzince před Karawankentunnelem, kde jsme svorně natankovali a Libor si koupil samolepku „Otrok v avtu“. No jo brzo ji bude potřebovat :-). Z další cesty si toho moc nepamatuju, jelikož jsem (ač jsem byl navigátor) spokojeně usmul. Vím jen, že jsme měli obědovou pauzu někde u Grazu a tam jsme se dohodli, že na další srazy pečem a jedem bez zastávek až do Brna. Pak jsem zase spokojeně usnul a probudil se těsně před Vídní. A jelikož jsem byl rozespalej, tak jsem úplně dokonale nezvlád navigaci a trochu jsme se projeli po předměstích rakouského hlavního města. Zdárně jsem nás ale vrátil na silnici číslo 7 směr Mikulov. Odsud už cesta probíhala bez nejmenších problémů. Poslední známky našeho pobytu v cizině jsme stratili někde u Rajhradu, kdy jsme definitivně přestali chytat rokouské hitradio ö3…

Tak to je zhruba všechno, co jsem vám chtěl zdělit :-), závěrem bych jen poděkoval svatému Petru za dokonalé počasí a Liborovi, že nám to ve Slovinsku domluvil. Už se moc těším na příští rok, konce tréninkového roku v horách se mi začínají dostávat pořádně pod kůži…

Zelda

„Pohřebiště nadějí“ (MČR HROB 2005)

Tak se prý „soustavně vyhýbám psaní článků do Polarisu“. Abych to odčinila, můžete si teď přečíst něco o horských orienťákách v Jeseníkách. Přihlásily sme se zas s Ivčou do osvědčené kategorie DD. Loni naše pětičlenná výprava na Hroby neslavně skončila už před Svitavama v první zatáčce, letos už jsme se poučili, Bára přibalila lopatu pro případ nouze a obě auta dojely bez úhony až do Starýho města pod Sněžníkem, kde to všechno začalo. Letošní mistrovství pojali pořadatelé v pohřebním duchu, proto ty divný výrazy:)

E1-Sobota Teda po ránu fakt moc pěkně není. Takový klasický listopadový, dušičkový a hrobařský počasí. Kam se člověk koukne vidí mlhu, že by okolo byly nějaký kopce, ani zdání. Kafe zapíjíme čajem a hurá na to. Na startu je nás pěknej dav, skládáme se do řádek za sebou a nenápadně okukujem soupeře a jejich vybavení – co maj asi v tom camelbaku? jak může běžet s holýma kolenama? proč sebou táhnou tak velkej bágl? No a pak - START. Otočením mapy většina zjišťuje, že počáteční scorelauf, který má „smuteční průvod“ rozptýlit, nic neptýlí a všici svorně běžíme v dlouhým hadovi na tu samou první kontrolu. Kupodivu se tvoří zácpa, na kontrole je jediná krabička asi tak na 100 lidí, obrovskej chumel, uprostřed asi někde lampion a taky jeden chudák, co leze po čtyřech ostatním pod nohama a hledá spadlej čip. Jestli ho našel nevím, my jsme po dvouminutové bitce orazily a šly dál. Příjemným překvapením byla už na první pohled mapa (i když název Pohřebiště nadějí moc povzbudivě nezní), nebyla to žádná vojenská padesátka, kde by kromě severojižních spojnic a zelenýho lesa nebylo skoro nic. Naopak, hodně cest, průseky, terénní tvary a dokonce většina souhlasila se skutečností!

Začátek trati je podle očekávání do kopce, no nějak se do těch 1000m dostat musíme. Po prvním velkým stoupání přichází první občerstvovačka se slibovaným „smutečním menu“- nechybí klasické horské pochoutky jako tatranky, banány, hrozinky, sůl... olizujem se až za ušima a sotva pak běžíme, jak jsme přecpaný. A přitom bysme se teď měly snažit, protože přichází hodnocený postup, který maj všechny kategorie společnej. Vypadá hrozivě, vede přes půl mapy, kříží dvě údolí a kudy to vzít, babo raď. My jsme ale přirozeně líný, takže se nám výběr zúžuje na jednu variantu nejmíň do kopce a z velké části po turistické značce, sice je to větší obíhačka, ale po pěkných cestičkách a známýma místama – kolem Medvědí boudy, přes rozcestí u Paprsku a pak už jen tobogán korytem potoka o cestu níž a po rovince pohodlně až ke kontrole. Zabralo nám to dobrých 70min, zajímavý ale je, že další dvě DD dvojice, který šly jinýma postupama maj nakonec na minutu stejnej čas jako my:) Zbytek trati už převážně klesá a končí se v mokrých loukách plných kravěnců a drnů. Za zmínku samozřejmě stojí i 2. občerstvovačka, která je u božích muk, kontrola zapíchnutá u křížku, kolem rozsvícený svíčky jak na ústředním hřbitově, „odvoz padlých zajištěn“:) a zase spousty jídla, přece to tu všechno nenecháme... Do cíle a do totálního vyčerpání nám moc nechybí, takže sme rádi, když vbíháme do našeho kempu a razíme dneska naposled. Prozatím jsme přežily, to jde. Doběhly jsme zároveň s Bárou a Otrim, tak se jdem zkulturnit a počkat co ostatní. Prokop se vrací v lehce křečovým stavu a nadává na kolena, Aleš je zdá se v pohodě. Ale nemaj všecky kontroly. Kenia s Arniem všecky kontroly mají a dokonce si na baťůžek naaranžovali i nějaký houby, takže jsou v cíli terčem fotorgafa. Hans s Martinem maj taky všecko, Hans aj bolavý kolena navíc. Přežili teda všichni, můžem do hospody, taky co tady, když meruňku už stihli chlapci po doběhu zlikvidovat. No a v hospodě to probíhá jako obvykle – jídlo, pivo, druhý jídlo, kočka, panáky, balení servírky... no comment. Spát jdem ale brzo, jsme chcípliny.

E2-Neděle Dneska je budíček krutě dřív. Ale stačí mrknout z okna a optimismus roste, leze slunko, modrá obloha, na trávě jinovatka a okolo konečně ty hory. Budeme se moct i kochat! A taky že jo. Hned první postup začíná turisticky do kopce po loukách, takže jdem pěšky a můžem si vykroutit krky jak čumíme okolo, za náma je nádhernej pohled směrem ke Kraličáku, napravo na Šerák, v údolích se válí mlha, pod nohama je omrzlý barevný listí.... který klouže... a najednou žuch, Ivča leží pode mnou na zemi a já mám co dělat, abych ju nerozšlápla. Odnáší to její koleno a mapa, která je vejpůl. Ale popojedem. Dle očekávání nás dneska stavitel vede přes Ostružnou, pod Smrkem až k Paprsku, v protisměru k první etapě. Ani nemusíme přemýšlet kudy kam, protože volba skoro není, všichni jdou stejný postupy. Moc pěkný je úsek u hranic s Polskem, kde běžíme po pašerácké stezce mezi borůvkama, z mlází chrochtají divočáci (aspoň Ivča to slyší) a už je před náma jen občerstvovačka a klesací závěr. Sešup po lesních cestách plných šutrů a klacků schovaných v listí sice stojí za to, ale my se nevzdáváme a odměnou na konec je dvoukilometrový seběh po louce z mírnýho kopce, v dálce se už přibližuje Starý Město, ale jenom pomalu, co noha nohu mine. A jsme v cíli. Po minimálně čtyřiceti kilometrech dohromady za oba dva dny. Pátý, to není špatný, zatím náš nejlepší výsledek. A teď ještě co mrtvoly a tragédi. Tři z nich potkáváme už na vedlejším pokoji – Aleše, Prokopa a Hanse. Dokázali dojít na jedničku a dál už se jim nechtělo. Vypadají celkem vytočeně, nechápem proč, ale brzo se to objasňuje, zbytek naší výpravy – Kenia, Arnie a Martin neodolali vábení hospody na Paprsku, kolem které vedl postup na 7.kontrolu a intenzivně se tam posilňují alkoholickými nápoji (když to řeknu slušně). Takže to na brzký odjezd nevypadá. Bára s Otrim se vrací chvíli po nás, z výletu jsou nadšení, ale nešli celou trať. No aspoň můžem poskládat střízlivou posádku jednoho auta a vyrazit domů dřív a ty tři tam nechat napospas osudu a opicím. Výsledky si určitě můžete přečíst dole, pokračování za rok v Žacléři (Krkonoše).

Janča

Výsledky:
DD: 1. Tvarůžková Petra, Chudíková Barbora 214.03+189.04=403.07; 2. Volfová Martina, Blechová Lenka 224.18+191.02=415.20; 3. Duchová Iveta, Fukátková Pavla 230.29+192.07=422.36; ... ; 5. Žáčková Iva, Gebauerová Jana 229.21+205.41=435.02; HD: 1. Zuzánková Tereza, Ďuňďa Zuzánek Zdeněk 192.16+170.47=363.03; 2. Vlčovská Marta, Fencl Petr 204.30+179.57=384.27; 3. Haluzová Jana, Hanslian David 203.56+184.07=388.03; ... ; . Reinerová Barbara, Otrusina Jiří 230.11+DISK=DISK; HH: 1. Udržal Tomaš, Skripnik Stepan 222.27+192.03=414.30; 2. Kopáček Jan, Jansa Jiří 225.06+197.30=422.36; 3. Axman Karel, Král Václav 229.27+199.28=428.55; ... ; . Urban Jan, Veselý Martin 340.33+DISK=DISK; . Prokop Petr, Humlíček Aleš DISK+DISK=DISK; . Barták Lukáš, Dávidík Marián 244.38+DISK=DISK; PP: 1. Poklop Martin, Strachota Michal 168.15+155.06=323.21; 2. Vokurka Jan, Schröter Pavel 181.15+189.23=370.38; 3. John Vladimír, Blabla Zdeněk 204.48+168.57=373.45; ... ; 16. König Lukáš, Pátek Richard 276.31+324.46=601.17;

„Kdo hulí, ten umí“

Úvodní sraz dorosteneckého výběru ČR v OB jaký nemá v historii existence této instituce obdoby. Ano je to tak první víkend v listopadu se na vysočinu sjeli téměř všechny mladé naděje českého orienťáku a já tu byl taky...

Proč nemá tato akce obdoby??? No tak asi proto, protože tu bylo asi 40! mladých

Proč se ale skoro nikdo neulejval a všichni se snažili přijet??? Zaprvé protože nový realizační tým dal vědět o této akci široké „veřejnosti“ a nezdráhal se vzít kteréhokoli běžce; zadruhé protože většině mladých junáků byly dříve tyto akce zapovězeny díky kapacitní politice bývalého manšaftu a taky díky tomu že většina „hvězd“ tuto věkovou hranici už překonala a vyklidila pole působnosti mladicím a mladíkům které to jak doufám do budoucna namotivuje a budou pokračovat v senzačních úspěších předcházejících generací…

Úkol 1: Seznámit se s novým realizačním týmem a s členy užšího výběru.
Plnění: Proslovy, rady a testy trenérů (mohli jsme si udělat obrázek o jaké „pobudy“ se asi jedná); celo(dvou)denní bojová hra s cílem vrátit se zpět do chaty
Závěr: Vše proběhlo naprosto nadstandardně a tak jak by to většina koučů asi neukoučovala. Velká množina lidí se seznámila téměř s každým a z toho jednoznačně vyplývá, že akce byla úspěšná. Jakýs takýs obrázek o Jelda’s teamu jsme si taky udělali takže myslím, že byli všichni spokojeni.

Úkol 2: Trenéři mají vymakat co to nabrali za „kreatůry“
Plnění: Kratší i delší pohovory s jednotlivými členy formou přátelského plkání a výslechu.
Závěr: Určitě dost unavující pro oba tábory, ale zároveň pro obě strany hodně poučné. Trenéři zjistili co chtěli od lidí které chtěli a ani po tomto aktu nevypukly nepokoje=znovu úspěšné splnění questu…

Celkově profi soustředění u kterého by nevadilo, aby trvalo třeba o týden déle.

Výhrady: V průběhu akce se ozývali negativní hlasy snad jen na jeden závažný problém - ubytování a k tomu se přikláním i já. Nešlo o to, že by snad byly nevybavené pokoje, ale spíš o prostředí ve kterém se bydlelo a jídlo od kterého jistě každý bez výjimek čekal víc… Personál budovy, na které bydlela většina týmu, totiž neustále zdůrazňoval své životní motto: „Kdo hulí, ten umí“.

Danáč

převzato z http://www.petrjelinek.cz/dorostOB/dokumenty/videnoocimazavodniku.pdf se svolením autora

V mužích na Vysočině

Tři říjnové soboty jsem se zúčastnil Vysočinských oblastňáků. Bohužel samotných mužů je na Vysočině asi dost málo ;) a proto, když nepřijede nikdo z trojky jihlavských borců může se stát, že ve výsledcích figurují v kat. H21c jen samí vetoši, junioři (teda jestli na Vysočině nějaký běhá) a dorostenci. Na prvním oblži na Třech Studních svítilo krásně sluníčko. Naše trať připomínala spíš přespolák, když se šlo polovinu tratě regulérně po louce. S postupem přes ohradu plnou krav, které dokonce hlídal kůň si každý poradil po svém, ale na té mapce okolo Skleného se toho moc vymyslet nedá. Další víkend pořádal Chrast oblž v okolí obce Skála. Počasí bylo zase krásně podzimní. Stavitel se snažil, a proto jsme tu mapu, známou z loňských štafet a Botasu, trochu netypicky oběhli skoro po obvodu. Závod mužů vyhrál Pardubičák zvaný HoHo, druhý jsem doběh já a třetí minutu za mnou Mates Klusáček. Za ním byla asi 15minutová díra… Shromaždiště bylo jako obvykle v místní hospodě. Na svůj letošní poslední závod jsem vyrazil k hájence Černé lesy, tam co se asi konal letošní Čerťák. Bohužel jsem nevěděl, jak hnusný je tam les. Když přičtu tu vyvedenou stavbu tratí…. Nevím, kde se vzalo na Vysočině tolik napalmu najedenou a v CELÉM lese??? Kdo tam vysadil ty rozlehlé jalovcové hustníky a proč jsou všechny louky okolo lesa zarostlé třímetrovými kopřivami?!? Takový prostor by se těžko hledal i v Brně. Jihlavani mají přitom přece např.: novou mapu na Čeřínku.. Stavitel pro jistotu nenechal ani ten nejzapadlejší bordel v rohu mapy v klidu… Nakonec jsem se vrátil po asi 80min. úplně rozsekanej, podrápenej a s roznešenou mapou… Prostě důstojné rozloučení se sezónou.

TomBo

Výsledky 11.LV:
H21C: 1. Venhoda Milan 58.33; 2. Hübner Jan 59.15; 3. Tomáš Bořil 61.20;

Výsledky 12.LV:
H21C: 1. Hovorka Jan 66.50; 2. Bořil Tomáš 70.03; 3. Klusáček Matěj 71.20;

Výsledky 13.LV:
1. Jiří Jansa 67.11; 2. Hübner Jan 71.44; 3. Krejsa Jan 73.39; 4. Bořil Tomáš 74.45;

MTBO GP

Tak máme za sebou první ročník MTBO GP. Domnívám se, že nijak nezklamala, přesto ale vidím jeden nedoststek, který mě před rokem, když jsem společně s Vaškem Štěpánským MTBO GP tvořil, vůbec nenapadl. Je jím skutečnost, že nejaktivnější žabiňácký biker absolvoval jen dvanáct závodů (oproti 63 v pěší GP). Potom je trochu nešťastné počítat celkové body jako součet devíti nejlepších výsledků a průměrného závodu. Proto pro příští rok snížím tento počet na čtyři + průměrný závod. Možná se vám to jeví jako malý počet, ale pořád je to třetina všech závodů nejaktivnějšího závodníka (oproti sedmině v klasické GP), což je nezanedbatelný počet. Příjde mi však pěkné, aby body v MTBO GP a pěší GP vycházely řádově stejně a proto budou body dané součtem nejlepších 4 závodů a průměrného závodu násobeny dvěma. Toto násobení nijak neovlivní pořadí. Toto bude jediná změna v systému MTBO GP a vše ostatní zůstane zachováno stějně, jako v prvním ročníku, jelikož se domnívám, že systém fungoval dobře.

Teď už je ale na řadě rozhovor s první vítězkou MTBO GP, jíž se stala Markéta.

Zelda: Nazdar Markéto, v prvním, v historicky prvním ročníku oddílové MTBO Grand Prix se ti podařilo zvítězit. jak tuto skutečnost vnímáš?
Markéta: No tak dozvěděla jsem se to asi před dvaceti vteřinama, no a jelikož Adélku porážím asi o čtyři body, tak to není žádný velký vítězství.

Zelda: Jak vnímáš to, že si vyhrála? Myslíš, že je to objektivní, že jsi byla skutečně nejlepší v sezóně?
Markéta: Myslím si, že určitě ne. Myslím si, že je to dáno tím, že jsem byla na všech závodech.

Zelda: V celkovém pořadí žebříčku jsi skončila pátá. Jsi s tímto umístěním spokojená?
Markéta: No tak konečně jsem byla do toho pátýho místo, co mě dycky poslední tři roky dycky uteklo o jedno nebo o dvě, takže spokojená sem.

Zelda: Během sezóny se ti ale nepodařilo vyhrát ani jeden závod nemrzí tě to trošku?
Markéta: Nemrzí, na to jak jsem líná a loudavá, tak si myslím, že to bylo dobrý.

Zelda: Naopak, když se člověk podívá na tvoje výsledky, tak jsi víceméně většinu závodů dokončila do desátého místa. Čím byla dána ta vyrovnanost?
Markéta: No tak jezdím stále stejně pomalu a snažím se neztrácet.

Zelda: Jak se ti sozóna líbila po stránce jednotlivých závodů?
Markéta: No tak vyškrtla bych takový ty, který se třeba Adélce líbily nejvíc, takový ty v těch největších kopcích a nechala bych tam krátký tratě v rovině.

Zelda: A co pořadatelská úroveň akcí?
Markéta: No já myslím, že nejlepší byli pořadatelé se ZBM.

Zelda: Tím, že jsi byla pátá celkově sis vyjela licenci E. Jak vidíš svoji budoucnost v elitě?
Markéta: No, vidím ju velmi bledě. No tak jesi vůbec dojedu nějakej závod v elitě no ještě nejsem rozhodnutá, že elitu budu jezdit.

Zelda: A co Adélčiny ambice, když se tady o ní bavíme.
Markéta: Adélka, tak já myslím, že délka pojede příští rok na mistrovství světa.

Zelda: A když je tento rozhovor o Grand Prix, co si myslíš, jak dopadne příští ročník?
Markéta: Příští ročník vyhraje určitě Adélka. Když nebude nemoná a pojede na všechny závody, tak nemám šanci.

Zelda: Děkuju za rozhovor a přeju ať se ti příští rok daří.
Markéta: Děkuju, děkuju.

Zelda

Konečné výsledky Oddílové MTBO GP 2005:
1. Markéta Uhnavá 1030,19; 2. Adéla Štěpánská 1026,79; 3. Pavel Mudrák 1013,38; 4. Václav Štěpánský 989,27; 5. Ladislav Svoboda 931,35; 6. Ondřej Šňupárek 916,06; 7. Ivan Sladký 902,97; 8. Michaela Mudráková 641,30; 9. Martin Tišnovský C 620,24; 10. Jiří Ehl 492,18; 11. Zdeněk Tišnovský 491,65; 12. Anna Kolaříková 336,40; 13. C Daniel Hájek C 334,07; 14. C Jakub Zimmermann C 309,99; 15. C Štěpán Zimmermann C 304,77; 16. D Zdeněk Stachoň 300,24; 17. D Vladislav Janota 270,42; 18. C Martin Mazúr C 261,51; 19. D Marek Sladký 245,11; 20. D Pavla Ehlová 227,48; 21. D Barbara Reinerová 209,10; 22. C Dana Matulová C 205,50; 23. D Zora Sladká 204,49; 24. C Martin Stehlík C 190,30; 25. C Hana Rambousková C 169,47; 26. C Michaela Čermáková C 158,12; 27. D Zuzana Janotová 119,34; 28. D Kateřina Sladká 38,85; 29. Vladimír Dušek 27,83; 30. D Lucie Hybnerová -14,91; 31. D Václav Šňupárek -20,20;

Ostrý úhel pohledu

  • Rozhovor po vysílačce
    Bára: Tak už jsme skoro na vrcholu
    Skupina Louda: My taky, ale na vrcholu svých sil
    Bára: Aha, ale my vás nikde nevidíme
  • Libor do vysílačky: Mám zhruba představu o vaší poloze.... Jste někde na těch 30 km2, které máme na dohled...
  • Nikdy nevěřte Mazovi, když vám hlásí zcizenou kontrolu!
  • Zelda dokáže z každé cesty udělat nejtěžší cestu na světě.
  • Opakuji, tady žádný kostel není!

přispěli: Markéta, Zelda

Záblesky

  • O-GALA 2005 2. reprezentační ples OB spojený s vyhlášením nejlepších O-sportovců se bude konat 26.11. v KD Bohemia v Novém Boru.
  • stránky WOC 2008 byly spuštěny na adrese www.woc2008.cz
  • Reprezentace v OB: Do základního dorosteneckého družstva se vešli Dan a Klusi. Sledovaní jsou Steeve a Bořek. V juniorské reprezentaci nalezneme Adama Chromého a Kubu Zimmermanna. V seniorech je Tomáš Dlabaja a v T08 Zdeněk Rajnošek.
  • Granty na provozování SCM byl Nadací OB uděleny 5 střediskům, jimiž jsou Praha, Brno, Západní Čechy, Hradecko a Pardubicko. Neúspěšná pak byla střediska Podkrkonoší, Haná, Zlín a Moravskoslezská oblast.
  • V pátek 11. listopadu večer se narodil malej Zhusta. Jmenuje se Adam, váží 3 950 g, měří 52 cm a je opravdu hrozně malinkej.

Časopis orientačních běžců klubu ZBM
Šéfredaktor: Jiří Zelinka
Na vydání tohoto čísla se podíleli:
Tomáš Bořil, Tomáš Dlabaja, Jana Gebauerová, Daniel Hájek, Adam Chromý, Eva Kabáthová, Matěj Lexa, Jakub Pracný, Zdeněk Rajnošek, Martin Stehlík, Adéla Štěpánská, Markéta Uhnavá, Jiří Zelinka, Jakub Zimmermann, Štěpán Zimmermann, Libor Zřídkaveselý, Tomáš Zvarik
Toto číslo vyšlo 11. listopadu 2005 - v tištěné podobě